Vladimír Šlechta
Dávej si pozor, Terezko, říkali mi vždycky. Ani se nenaděješ a skončíš někde v bordelu. Já jsem si dávala veliký pozor a teď jsem tady a tohle JE bordel.
Hambinec, hampejz.
Krčím se v koutku a bojuju se záchvaty paniky i dušeného smíchu. Pro tohle jsem v půl páté ráno vstávala a rozčesávala své dlouhé tmavé vlasy? Proto jsem za tmy běžela na autobus, šlapala ve sněhu jen v tenoučkých adidaskách? Kvůli tomu jsem se kordrcala dvě hodiny v nevytopeném autobusu? Pak mě na nádraží vyzvedla má nejlepší přítelkyně Džudy, nacpala do obrovského terénního micubiši a odvlekla do nevěstince.
Poprvé vidím, jak vypadá hambinec zevnitř. Skrývá se v postarším, docela pěkném baráku ze začátku minulého století. Kdysi tady snad bývala hospoda s tanečním parketem, tak alespoň soudím podle obrovské cimry, která se táhne přes celé první patro.
Zajímá vás, co je v takovém nevěstinci? Ukážu vám to. Prohlídka začíná.
Napravo je k vidění barpult. Nic zvláštního, takových už jsem viděla tucty, ale za ním, místo regálů s flaškama, stojí bublinotrysková stěna. Do vysokých skleněných trubic nalili modrý inkoust, inkoustem probublávají bílé bubliny. Pěkné je to. Z bublinotrysků se line měkké modré světlo. Je sice půl deváté a venku už dávno bílý den, ale okna jsou zastíněná žaluziemi, takže je celá místnost bledě modrá. Modrý je strop, modrá je voda v bazénu, modré jsou tváře lidí, kteří se shlukují u stolů, pokrytých osychajícími chlebíčky i láhvemi s nealkoholickým pitivem.
Nalevo vidíte bazén. Velký bazén, ovšem ne tak velký, abyste si v něm zaplavali kraula. S tím kraulem byste měli problémy, protože bazén nemá tvar obdélníka, ale (jak někdo kolem poznamenal) ledvinovitý. Do stěn i do dna jsou zapuštěné reflektory. Zrovna si někdo hraje s ovladačem, ve vykachlíkovaných stěnách přebíhají světelné pulzy.
Nad bazénem se pne (ano, pne, slovo pne se mi líbí) molo z dokonale čirého skla. Po mole se budou nejspíš producírovat rozhoďnožky. Jiné lehké děvy budou rejdit dole v bazénku a chytat do zubů bankovky vysokých hodnot, které jim tam nahážou KLIENTI. Ale teď ticho, něco se začíná dít.
Rufio Málek si hlasitě odkašlává, pak zaduní příjemným barytonem: “Vážení, myslím, že bychom mohli zahájit kolaudaci. Předávám slovo panu Stavebnímu úřadu. Chlebíčky a kokakola jsou pro vás, takže se neostýchejte. S případnými dotazy se obracejte na náš stavební dozor, na inženýrku Petrlíkovou.”
Ruda Málek, zvaný též Rufio, je velkej udělanej chlap, docela hezkej, takovým drsným způsobem. Vlasy má pečlivě ostříhané a vyčesané nahoru bez pěšinky, kromě toho nosí kratičký knírek. Na sobě má tmavé kvádro té nejlepší kvality, v decentní kravatě naaranžovaný blyštivý kamínek. Pěkně voní drahou vodou po holení. Když mě Džudy (má nejlepší kámoška, jestli si nepamatujete) před půl hodinou přivlekla, podal mi ploutev (já jsem Rufio a budeme si tykat), načež mě vytěsnil z vědomí.
Vedle něj stojí inženýrka Petrlíková. Krátké blonďaté vlasy má začesané dozadu a podobá se hrdince ze seriálu Ztracený svět, který opakujou každé léto. Tato hrdinka, která pobíhá pralesem jen v semišových bikinkách, se hrozně líbí mému tátovi. Táta se na seriál dívá jak jen může, hltá blondýnku s pusou dokořán a při jejích saltech říká tohle je hotová Tarzanova sestřenice, tohleto. Inženýrka Petrlíková je přioděna trochu víc než jen do bikinek, a to do džínů, kožených kovbojských bot a kožené bundy. Asi taky sledovala Tarzanovu sestřenici a zapracovala na svém imidži.
Mezi tím už pan Stavební úřad odsunul část chlebíčků ze stolní desky a zahájil prezenci. “Jsme všichni? Hygiena? Inspektorát bezpečnosti? Hasiči? Kdo ještě?”
“Tady je životní prostředí,” ozývá se z davu. “A referát dopravy.”
Jasně, všichni úředníci se přišli podívat, jak vypadá bordel zevnitř. Pro většinu je to poprvé a naposled.
“Ještě tu nejsou z veteriny,” zazní z davu rozjásaný hlásek.
“Čekat na ně nebudeme,” opáčí pan Stavební úřad, načež pochopí, že to byl malý úřednický žertík a pousměje se. “Z veteriny asi nepřijdou.”
“Jejich smůla,” zní veselý hlásek. Davem úředníků zašumí smích. Inženýrka Petrlíková se snaživě usměje a o vteřinu později pocukne rty i Rufio.
Pan Stavební úřad, obtloustlý chlapík dospělejšího věku v laciném kvádru, rovná štos papírů: “Prezenci máme hotovou, připomínám, že dnes kolaudujeme noční klub v přízemí a penzión v patře. Nejprve provedeme prohlídku a pak uděláme zápis.”
Úředníci se rozprchávají po cimře, valí bulvy na skleněné molo, prohlížejí si zdobně zohýbané bordelžidle i modré bublinotrysky. Ze všech stran zní jejich dotazy: Kolik tady budete vařit jídel? Kam je vyvedená vzduchotechnika? Kde máte wé cé pro invalidy?
Inženýrka Petrlíková jim pohotově odpovídá.
Támhleten obtloustlý vousáč v modré uniformě je určitě hasič. Můj táta říká: hasiče poznáš na první pohled – má uniformu a ruce v kapsách. Tenhleten boubelík sice ruce v kapsách nemá, ale stejně jsem ho poznala. Nechává si ukazovat červené hasicí přístroje a nepokojně těká očima. Střídavě civí na mě a pak zase na Džudy. Myslí si snad, že jsme nějaké šlapky-běhny? A vím já, jestli nejsme?
Utiš se, srdce mé, opakuju si dokola, přijela jsi sem ohledně místa stavební techničky a toho se ti taky dostane.
Úředníci se pozvolna přelévají po širokém schodišti do patra, aby si prohlédli penzión. On tohle jakoby není bordel, víme? Oficiálně se to jmenuje noční klub. Noční klub HORRICANE.
A v patře jsou ubytovací pokojíky.
Moc pěkné. Šest velkých pokojů, všechny zařízené stejně. V každém je postel ve tvaru mnohokrát zvětšené tablety aspirinu. Nad každou postelí je na stropě obrovské zrcadlo. Vedle každé postele bazének. Bazének? Tenhle dům snad zařizovali šílení vodomilové. Nejenže si můžete zaplavat dole pod skleněným molem, ale v každém pokoji se vyčvachtáte dosytosti.
Pokojíky (ubytovací buňky penziónu, chápete), jsou osvětleny uměle, decentně a barevně, protože okna někdo zablendoval dřevěnými žaluziemi. Na stěnách jsou duhovými barvami vykreslené siluety prsatých slečen.
Šum úředníků zní óch, ách, óch, ale z něj náhle vyráží hlas modře ouniformovaného hasiče: “Tohle jsou požární dveře?”
Tarzanova sestřenice Petrlíková je hned u něj. “Cože?” hraje o čas.
“Jsou tohle požární dveře?” opakuje obtloustlý hasič a snaží se na dveře poklepat. Což se mu nedaří, protože dveře jsou z obou stran bohatě polstrované. Rudé polstrování zevnitř, bílé zvenku, přes to ozdobné vyřezávané lišty. Ani nejhlasitější výkřiky vášně neproniknou ven z pokojů.
“Podle požární zprávy tady má být šest požárních dveří.
“Ano, tohle jsou požární dveře,” říká pevně Tarzanova sestřenice Petrlíková. “Zcela nepochybně.”
Hasič podrobuje dveře detailnímu průzkumu a šveholí: “Tady u pantů by měl bejt štítek od výrobce, víte? Štítek, na kterém je vyznačena požární odolnost. A po obvodu má být v polodrážce taková červená páska, jako u panelákovejch dveří. Ta páska při požáru zpění a utěsní spáry…”
Petrlíková vrací míček na jeho část hřiště: “Dodavatel, tedy firma Trick, nám dodá atest o požární odolnosti. Pásku koupí a dolepí. Zavolám jim, během hodiny bude vyřízeno.”
Hasič se však nevzdává. “A kromě požárních dveří tu máte mít požární schodiště na dvůr. A to nemáte.”
Přesouváme se ke konci chodby, kde je velké francouzské okno a pod ním uprášený dvorek. “Tady z těch balkónových dveří má vést do dvora požární schodiště, víte?”
Jenže schodiště tu samozřejmě není. Tarzanova sestřenice se nadechuje k další pohotové replice – ale neříká nic. Hasič vyhrál.
Nevěřili byste tomu, on tu kolaudaci nakonec zkazil.
Najednou se všichni rozcházejí, krčí rameny, i hasič se rozchází a krčí rameny. Ruda Málek se pokouší vzít hasiče stranou a něco mu nabídnout, jenže vše marno. Taky pan Stavební úřad krčí ramenníma vycpávkama a opakuje, že on, bohužel, nemůže nic dělat, protože stavba je postavena v rozporu s vydaným stavebním povolením.
Pak jsou všichni pryč.Zůstaly jsme tady jen my tři děvenky z bordelu a Ruda Málek, zvaný Rufio. Na mahagonovém bordelstole stole osychají nakousané chlebíčky, v broušených sklenicích vyvětrává kokakola.
Ruda Málek, čili Rufio, jen čekal, až za úředníkama zaklapnou dveře. Nevěřili byste, má hlas jak tur.
“DO PRDELE,” ryčí. “ZASRANÝ KRETÉNI”. Jde z něj hrůza, že se mi srdíčko třepe. Čekám, že praští do chlebíčků, až se rozplácnou všude po zrcadlech a pak že popadne prolamovanou bordelžidli a mrskne ji do bublinotrysků. Ale ne, on jenom řve. Pak se najednou zklidní, jako vy mu někdo stáhnul volume. Úplně normálním hlasem zahovoří na inženýrku Tarzanovu sestřenici: “Romčo, zavolej architektovi, že se nám tu posrala kolaudace.”
* * *
Záchranná expedice se dostavila o půl hodiny později. Před bordelem, na jednom z pečlivě spočítaných parkovacích míst, zastavil kuřátkově žlutý renolt a z něj se vysoukali dva zestárlí kluci.
Takoví ti dva týpkové, věkem něco mezi čtyřicítkou a důchodem, kteří vyrostli ještě za komunismu a nesměli vůbec nic. Nesměli nosit džíny, ani dlouhý vlasy, ani americký bundy, alespoň tak mi to vyprávěl táta. Takže od té doby si to vynahrazujou. ARCHITEKT má na sobě džíny a džínsbundu s ušmudlanou beránkovou podšívkou. Na nose kulaté brýle lenonky. Vlasy dlouhé, na spáncích prořídlé, stažené do culíku. Rysy strhané. Inženýr si pro tuto příležitost oblékl americkou armádní bundu, už notně jetou, a oprané džíny (letos jsou opravdu v módě). Vlasy má ostříhané na skína, na spáncích prořídlé. Rysy strhané. Vedle dokonale ustrojeného Rufia a uprostřed luxusní nádhery nočního klubu vypadají jako dvojice houmlesáků.
Ovšem Rufio s nimi debatuje rozvláčně, žádné výlevy vzteku, kdepak. Chvíli mávají papíry.
“K smrti jste nás vystrašil, pane Málek,” říká INŽENÝR. “Ale z naší strany tady nevidím žádnou chybu.”
“Pane inženýre,” říká Rufio pomalu a zřetelně, jako by mluvil s kreténem. “Dneska večer to prostě musíme mít zkolaudovaný.”
“To se vám asi nepodaří,” kontruje INŽENÝR konejšivým tónem, jakým se vyprávějí pohádky těm úplně nejmenším dětem.
“Visí nám v tom obrovský peníze,” snaží se mu vysvětlit Rufio.
“Jó, zpěňující páska se dá koupit a nalepit, to není problém. Horší je to s tím požárním schodištěm. To sem asi do večera nenamontujete.”
ARCHITEKT zatím rejdí uvnitř otevřeného bordelpokoje. Dívá se na obrovskou kulatou postel, rukou zkouší, jak je měkká. “To je luxus, to je luxus,” šeptá.
“Chytili jste se do pěkný pasti,” upřel INŽENÝR na Rufia bezelstný pohled. “A my jsme v tom s váma.”
Rufiovi se láme hlas. “Pane inženýre… Musíte s tím něco udělat.” V této chvíli i on ztrácí víru, že se kolaudace bordelu podaří.
INŽENÝR nadhodí: “A co kdyby tyhle vaše pokojíky nebyly ubytovací buňky? Což je překlasifikovat na něco úplně jinýho?”
“Což třeba kanceláře?” chytá se Rufi.
“Tady s těma postelema a s těma bazénkama? To byste stavební úřad akorát nasrali, pane Málek.”
“No, ty pokoje vlastně ani byty nebudou. Tady nikdo přespávat nebude. My je můžeme nazvat třeba jako… pracovny.”
“Pracovny?”
“Pracovny. Budou to pracoviště pro… Hm… To by asi nešlo.”
“Pane Málek – vy tenhle barák kolaudujete jako co? Pro jaký užívání?”
Jako bordel, chci vykřiknout, ale radši držím jazyk za zuby.
“Tohle bude noční klub,” vysvětluje Rufio. “Budou se tu konat různé umělecké produkce.” Mává ke schodišti, kde je vidět kus plexisklového mola nad bazénem. “Budou tady vystupovat různé avantgardní umělkyně…”
“Umělecká produkce,” přikyvuje INŽENÝR. “A jsme doma, pane Málek! Tyhle pokojíky, to vůbec nebudou byty, ani pracovny, ale,” udělá dramatickou pauzu, “šatny umělkyň. Uděláme z celýho baráku jeden požární úsek a žádný požární dveře nebudeme potřebovat. Ani schodiště.”
Jako by ze všech spadlo prokletí. Najednou se všude kolem blýskají zuby v radostných úsměvech. “Šatny umělkyň! Jasně! Šatny umělkyň…”
“Pan architekt vám překreslí projekt podle skutečnýho provedení a já vám k tomu udělám změnu požární zprávy. Stačí vám to do konce týdne?”
“Potřebujeme to hned, pane inženýre. A vyjádření hasičů ke kolaudaci. Souhlasný vyjádření. Hned, dneska – doneseme to na stavební úřad a oni nám napíšou kolaudační rozhodnutí. Zítra se otevírá. Musíte to pro nás udělat, peníze nerozhodujou!”
“Jo? Peníze nerozhodujou? Vy teda umíte přemlouvat, pane Málek. Kdo že to tady byl od hasičů? Takovej silnější?”
INŽENÝR tahá z kapsy mobil, listuje v adresáři a pak si ho dává k uchu. “Čau, Peťo, tady Fajmon. Jsem v nočním klubu HORRICANE a z Domino Delty tady pláčou, žes jim zarazil kolaudaci.”
Pauza.
“Nó, já vím, že to měli jako byty, ale teď z nich vylezlo, že tu nikdo bydlet nebude. Budou to provozovat jako šatny pro nějaké ty zpěvačky. Víš co, já to hodím na papír, udělám změnu požární zprávy a přivezu ti to ukázat. Budeš u sebe ve dvě? Tak mě čekej. Zkusíme to sprovodit ze světa. Díky. Měj se.”
Všichni se dívají na hodinky. Je půl jedenácté.
ARCHITEKT se odpoutává od bazénku, ve kterém zkoumal rozložení trysek. “Bude mi trvat půl dne, než to opravím a vyplotruju,” namítá.
“Na to se vykašlete, pane architekte, přefotíme to, přelepíme a domatláme rukou”.
INŽENÝR s ARCHITEKTEM se domlouvají řečí, která sice zní jako čeština, ale nedává mi smysl. Připadají mi jako dva šamani, kteří zažehnávají sucho. V téhle záležitosti, v kolaudaci bordelu, očividně běží o opravdu VELKÝ PRACHY. A tihle dva zestárlí kluci chtějí zachránit situaci jenom tím, že přelepí a přematlají pár papírů? K šamanským obřadům patří nejspíš i jejich titulování. Přestože vytvářejí perfektně sehranou dvojku, vykají si a oslovují se pane architekte, pane inženýre.
INŽENÝR se přesunul do přízemí. S rukama narvanýma do kapes zelené bundy stojí před bublinotryskovou stěnou. “To je pěkný, tohle,” vrtí nakratičko ostříhanou hlavou. “To se mi líbí.”
Rufio se rozzáří, jako by mu někdo zmáčknul čudlík: “To jsme si dělali sami. Chtěli jsme to zadat firmě, ale z Tricku by nám to akorát dokurvili. Víte, že nás ta stěna vyšla ani ne na třicet tisíc?”
V bublinovatých trubicích se zrcadlí plexisklové molo i lesklé kachlíky bazénu.
Chvíli debatují o technických podrobnostech bleděmodrého bublintrysku. Rufio se zřetelným nadšením vysvětluje, co je uvnitř za kapalinu, jaký měli problém s utěsněním trubic (pořád to sáklo, zkoušeli jsme epoxyd i silikon), jaký že to dovnitř dali kompresůrek, aby to dělalo ty správné bubliny…
“Jak myslíte, že to stihnete, pane inženýre?” vrací se pak Rufio k problému. “Tu požární zprávu?”
“No, do dvou bych měl být s požární zprávou u hasičů, počítejte, že do tří bych mohl mít od Peti kladné vyjádření. Na stavebním úřadě jsou dneska do šesti – pokud vám to napíšou a vy oběhnete všechny účastníky, aby se vám vzdali odvolání, což si myslím, že nestihnete…”
Rufio už diriguje Tarzanovu sestřenici: “Romčo, seženeš sousedy a na třetí s nima budeš na stavebním úřadě, něco jim slib, nebo jim kup flašku – až vám napíšou kolaudační rozhodnutí, rovnou ať ti to podepíšou.”
Pak se obrací ke mně, která tam pořád, jak už se stává mým zvykem, přešlapuju v koutku: “Tohle je naše nová posila, pane inženýre, Terry, ehm, jak že se jmenuješ? Pojede s váma a bude vám k ruce.”
Přistupuju k INŽENÝROVI a strkám mu svou něžnou ručku: “Bílková,” představuju se. Chvíli si mou okončetinu zkoumavě prohlíží, pak se jí chopí a nakratičko, asi tak na dvě pikosekundy, ji stiskne: “Fajmon. Vypadáte jako opravdu důkladná posila, slečno Bílková.”
Společně s ARCHITEKTEM míří ven, ke kuřátkově žlutému renoltu. Ťapkám za nima. Rufio mi ještě zasyčí do ucha: “Dohlídneš, aby makal. Žádný, aby šel na oběd, nebo něco takovýho. Rozumíš?”
A já mám náhle záblesk osvícení: tohle je svět mužů, kteří se mezi sebou baví o kolaudačních rozhodnutích, požárních dveřích a bleděmodrých bublinotryscích. Nepatřím sem. Ale už jsem rozhodnutá. Cítím zvláštní nadšení. Chci se stát součástí týmu. Budu se učit a naučím se úplně všechno. Příště to budu já, kdo se bude s INŽENÝRAMA a ARCHITEKTAMA bavit o zpěňujících páskách.
Musím se hodně učit, maminko.
+ + +
Všiml jsem si jí hned, jak jsme s vrazili do dveří. Cudlín, tedy PAN ARCHITEKT Cudlín, okamžitě vyvalil oči a zapomněl vydechnout, když viděl to pozlátko. Já už jsem navštívil pár bordelů zevnitř a nijak mě to nerozhodilo.
Stála tam v koutě v ošoupaném zimníčku – jako školáček, zapomenutý na výstavě minerálů a vyvřelin. Koutkem oka jsem ji sledoval. Dohadovali jsme se s Rufiem a ona se tu a tam nadechla, jako by chtěla něco říct. Sebevědomá. Snaživá. Aktivní.
Pohledná dlouhovlasá tmavovláska. Hezká. Hodně hezká. Přemýšlel jsem, co se děje, proč ji Rufio s Markem nakoupili. Už je znudily ty čtyři pičičandy a zatoužili po novém mladém masíčku? Nebo…
Až jsem zatajil dech. Nabrali novou nádenici, protože Loretka tři už je odstartovaná.
No to by byla dobrá zpráva, to bych pak měl mnohem méně problémů se splácením hypotéky.
+ + +
Je pořád ještě ten samý den a já stojím v bordelu u pípy a točím pivo. Na sobě mám slušivou rudou halenku, aby bylo vidět, že patřím do firmy Domino Delta (kromě halenky mám pochopitelně oblečené ještě džíny). Rudou halenku a černé lodičky jsme si s Džudy koupily v obchoďáku dneska večer. Co já jsem za ten den všechno zažila! Ráno z postele v půl pátý, pak na autobus, dvě hodiny se kodrcala až sem, z autobusáku na kolaudaci, z kolaudace hlídat pana inženýra, aby dobře pracoval. Sotva jsem si u něj v kanclu stihla vypít kafe (které mi uvařil) a na chodbě vybafat dvě Petry, už začaly šílený manévry. S požární zprávou k hasičům, několik mobilů od Petrlíkové, jestli už hasiči napsali vyjádření (ještě není, jo, už je, jo, píše se tu souhlasné stanovisko). Na stavební úřad, aby vypsali kolaudační rozhodnutí a znova do ulic. Oběhat účastníky řízení, že se vzdávají práva odvolání – hygiena, í bé pé, sousedi… Vozidla Domino Delty křižovaly město a jejich posádky se navzájem povzbuzovaly pomocí mobilů.
Pět minut před koncem úředních hodin nám pan Stavební úřad oštěmploval kolaudační rozhodnutí, jako že nabylo právní moci.
To, co se odehrává teď, je kolaudační oslava. Rufio Málek stojí u dveří bordelu a vítá pány v oblecích, někteří z nich si přivedli i nastrojené manželky, dcery a možná milenky. Smějí se na Rufia a on na ně, klepou si vzájemně rukama. A já už vím, kdo je to ten Rufio. Před pár lety ho byly plné noviny. Můj táta tenkrát říkával: tendle Ruda Málek, to bude pravá opora nároďáku. Tehdy hrával hokej. Už ho asi nehraje.
Snažím se být užitečná, točím pivo do sklenic. Pánové v kravatách si berou jednu po druhé a decentně upíjejí, užasle se rozhlížejí po všech těch zrcadlech, bazéncích i modravých bublinotryscích. V pozadí vidím pana architekta Cudlína s chotí, postarší, boubelatou a vnitřkem bordelu silně vyvedenou z míry.
“Ty jsi Terry, že?” ozve se za mnou příjemný hlas. Otáčím se. Stojí tam muž snů. Chlapík jako vystřižený z amerického filmu o mladých právnících. Štíhlý, o půl hlavy vyšší než já, oblečený v perfektním kvádru. Obličej má mile chlapecký, tmavé vlasy slušivě ostříhané nakrátko, nad čelem uličnicky zcuchané. Obličej má oválný, hladce oholený, ústa roztažená do přátelského úsměvu. V decentní kravatě se mu blýská stříbrná jehlice, ozdobená malou perličkou.
Natahuje ke mně ruku: “Já jsem Mark. Už jsem se bál, že to nestihnu. Jedu z Německa, šest hodin jsem seděl v autě.”
“Tereza,” zajíknu se a potřesu mu pravičkou. Je suchá, pevná, příjemná na dotek.
Dívá se mi do očí: “No páni! Už ti někdo řekl, že jsi podobná Arwen z Pána prstenů?”
“Z Pána prstenů? Z toho filmu?”
“No jasně! Divoká elfská válečnice! Už mi povídali, jak jsi donutila pana inženýra zapracovat – a to se nepovede každému. Odvedla jsi kus práce… Musíš mít pocit, že jsi spadla do naprostýho chaosu, co?”
“Do naprostýho bordelu,” špitnu.
Zasměje se. “Někdo ti musí všechno vysvětlit a udělám to já, jen co vyřídím nějaké oficiality. Máš vůbec kde spát?”
“Myslela jsem, že zatím přespím u Džudy…” blekotám.
“Nemusíš Džudy obtěžovat, postaráme se o tebe.”
Odpojí se. Dívám se, jak se zdraví s okvádrovanými chlápky, směje se na ně a klepe jim ploutvemi.
“Mohl bych dostat jedno nízkooktanové pivo?” ozve se ze strany. Podívám se tam a rozzářím se: stojí tam pan Inženýr. Za těch několik hodin odpoledne jsme se docela sblížili. Uvařil mi kafe a pak, když mi začalo hlasitě kručet v žaludku, i polívku z pytlíku, k ní mi nabídl předvčerejší chleba. Svou modrou fábií mě povozil po městě, ukázal mi hasičárnu, stavební úřad i jiné pamětihodnosti.
“Ale jistě, pane inženýre,” dotáčím správnou míru.
Stojí vedle mne a ulizuje pěnu. Má oblečené tmavé kalhoty od kvádra, světlou safari košili s krátkými rukávy a k ní má uvázanou tmavě modrou kravatu. Ta kravata je mi nějaká povědomá.
“Máte pěknou kravatu. Úplně stejnou měl ráno ten hasič. Neštípnul jste mu ji náhodou?”
“Ta je od hasičské uniformy,” přikyvuje. “Máte skvělý pozorovací talent, slečno Bílková. Pár let jsem u hasičů pracoval jako úředník. Už dávno. Tam jsem také získal schopnost psát požární zprávy.”
“Nevíte, co je to za lidi?” kývám k návštěvníkům trachtace.
“Úředníci. Město, hygiena, veterina… Hm, jak vidím, na oslavu se dostavil i veterinář.”
“Ráno tu veterinář nebyl.”
“Co by tu taky dělal?
“Vlastně se mi zdá, že jsem tu ráno neviděla nikoho z těchhle lidí.”
“Taky tu nebyli. Ráno sem přišli pěšáci. Tohle jsou šéfové. To, co vidíte, slečno Bílková, je legalizace bordelu. V tomhle městě je pěkných pár bordelů, ale žádnému se nedostalo takovéhle publicity.”
Mluví zvláštně. Na některá slova dává důraz, jako by vyprávěl pohádku. Používá i divná slova a nezvyklé obraty.
“Máte o místních bordelech přehled?” zkouším na něj šibalsky zamrkat.
“To jo. Pěkných pár bordelů už jsem viděl zevnitř.”
Napije se piva a chvíli mlčí. “Když jsem byl u hasičů, posílali na stavební řízení mně. Nějak si o mně mysleli, že se nenechám podplatit, že nepřijmu úplatek v naturáliích.”
“A nechal jste se?” koketuju dál.
“Řeknu vám to asi takhle: vrátil jsem se z kolaudace bordelu a šéfové se seběhli a vyzvídali. Jaké to tam bylo? Měli požární dveře na svých místech? A hasicí přístroje? A revizi hydrantu? A samozavírače na dveřích? Že ne? Jak to, že jsem jim to nenapsal do závad? Hele, řekl jsem jim. Tohle je bordel. V bordelu jsou kurvy. Pro mě za mě ať se tam všechny udusí. Klidně ať uhoří… Dívali se na mě a pak jeden z šéfů řekl: taková kurva je přece taky člověk.”
Znovu se napil piva. Trochu mě zamrazilo. Povzbudivě se na mne usmál: “To byla jen historka z mého brožovaného života. Tehdy jsem byl mladý, sotva třicetiletý. Teď už se na to dívám jinak.”
Na druhé straně místnosti zazvonil zvonek. Všichni zmlkli a podívali se tam. Do popředí vystoupil Mark, muž snů, jestli si vzpomínáte. Maličko se uklonil a začal: “Omlouvám se, že ruším vaši zábavu. Jménem firmy Domino Delta vás vítám na dnešní oslavě. Ač to dnes dopoledne ještě tak nevypadalo, stalo se nemožné a noční klub je zkolaudován. Chtěl bych jen zdůraznit, že noční klub byl experimentem naší firmy a jsme si jisti, že tento experiment již nechceme zopakovat (smích). Až skončí oslava, odejdeme odsud, abychom se sem nikdy nevrátili (větší smích). Zítra se po hlavě vrhneme do naší opravdové práce: do stavby Loretky. Dnešní noc však teprve začíná. Všude kolem vidíte chlebíčky i pitivo, všeho je dostatek, takže se neostýchejte. Za chvíli začne hrát náš dýdžej k tanci. Pokud někdo nemá partnerku, milerády se ho ujmou naše děvčata. Poznáte je podle těchto slušivých červených (nebo je to fialová? Já nevím) blůziček. Kdo chce, může si i zaplavat v bazénu (smích). Před jedenáctou hodinou nám nájemce nočního klubu předvede část revuálního programu, který si určitě nenechte ujít. Přeji vám dobrou zábavu (potlesk).”
Mark domluví a tlačí se mezi rozjásanými lidmi zpátky ke mně. Vrhne se k Inženýrovi: “Dneska jste nám ohromným způsobem vytrhnul trn z paty.”
Inženýr jen kývá hlavou: “Nemůžete nutit úředníky, aby lhali za vás, pane Horák. Musíte lhát sami.”
Mark kývnutím prstu vyloví z tlačenice jakéhosi mladšího muže se splihlými blonďatými vlasy: “Pojď sem k nám, Vendo. Vysvětli, jak to bylo s tím požárním schodištěm.”
Blonďák krčí rameny: “Nějak jsme to nestihli a mysleli jsme, že to ustojíme. Hned příští tejden na to vlítnem…” Trochu se kymácí, rozpačitě se usmívá, už v sobě má pěkných pár panáků.
“Nikam nevlítnete, Vendo. Žádný schodiště už nepotřebujeme. Díval jsem se do rozpočtu, bylo tam na schodiště pětatřicet tisíc a ty nám je pěkně vrátíš. Příště si dej bacha, protože dneska jsme vyklouzli myší dírou.”
Gestem ho odlifruje. Blonďák zřejmě během rozhovoru vystřízlivěl, takže si křepkým krokem vykračuje o kus dál, kde Džudy rozlévá do maličkých skleniček domácí slivovici.
“Pět tisíc z toho bude pro vás,” obrací se Mark k Inženýrovi. “Stačí vám to?”
“To mi určitě bude stačit,” přikyvuje Inženýr a tak nějak se vnitřně rozveseluje.
Hudba začíná hrát k tanci. “Můžete si zatančit s naší Terry,” vybízí Mark Inženýra. “Já tady tu pípu podržím.”
Hudba hraje ploužák, kterému se také říká oplodňovací tanec. Kolébáme se v chumlu. Inženýr se snaží zůstat co nejdál ode mne, ale nedaří se mu to, protože já se k němu vehementně tisknu. Je jen o fous vyšší než já, pleť má hladkou, bez vrásek, ale oči zapadlé a unavené. Je z něj cítit laciný pitralon a zubní pasta. Pokouší se o společenskou konverzaci: “Odkudpak vy jste, slečno Bílková?”
“Ze Skalice.”
“Ze Skalice? Á, děvucha z hor! Jak vás tam Domino Delta vyšťourala?”
“No, já a Džudy, tedy Jitka, jsme spolužačky z průmyslovky. A když se Džudy dozvěděla, že končím s vysokou školou…”
Vytřeští na mne oči: “Vy jste skončila s vysokou školou? To jste nezvládla zkoušky, nebo co?”
“Zkoušky jsem udělala všechny, dokonce i tyhle za třetí semestr.”
Nevěřícně kroutí hlavou: “Vy jste dělala stavárnu? V Praze?”
“Jo, v Praze.”
“Jak jste mohla odejít z Prahy?” ptá se užasle. Stále mluví takovým tím tónem povídám povídám pohádku. Zní to jako když se koza ptá má kůzlátka, má děťátka, jak jste mohla uvěřit, zlému vlku otevřít?
“Pro naše to začalo bejt finančně neúnosný…”
“Nemyslím školu – ale proč jste nezůstala v Praze?” Udiveně vrtí hlavou. “Tam byste našla daleko lepší flek.”
Neříkám nic. Ještě sama nemám úplně jasno, proč jsem s tím v půlce druháku sekla. Pak se zasměju: “Už vím, koho mi připomínáte. Mluvíte jako jedna postava z filmů.”
“Jo? Jaká?”
“Když jsem byla malá, dívala jsem se na filmy o želvácích nindžácích. Jejich učitel, Tříska, mluvil podobně jako vy.”
Pokouším se o hlubší hlas a o odlišení jednotlivých tónů: “Jak může tak mladý člověk nést tak veliké břímě…”
Pak si uvědomuju, že mistr Tříska byl mutant, přerostlá krysa. Nevezme to pan Inženýr jako urážku? Všímám si však, že se usmívá, kolem očí se mu při tom dělají vějířky vrásek: “Moje děti se na to taky dívaly. Je to už hrozně dávno…”
Hudba dohrála. Dovedl mě zpátky k pípě. Vzal si druhou třetinku piva a odešel si povídat s architektem Cudlínem a paní architektovou.
U pípy stojí Mark, vedle něj Džudy. Naproti nim se vysoký tělnatý chlapík, asi padesátiletý, již silně přiopilý, pokouší obejmout Tarzanovu sestřenici Petrlíkovou. Sahá jí zpocenou dlaní na rudě ohalenkované rameno. Petrlíková se od něj odtahuje a směje se: “Takhle daleko spolu ještě nejsme, pane Sláma.”
Jak se Petrlíková odtahuje, vytáčí boky blíž k božohodovým kalhotám pana Slámy, až se jich dotýká. Pan Sláma, v obličeji zarudlý, slastně přivírá oči a hlasitě se směje.
Mark září: “Tery, tady jsi! Pane Sláma, tohle je naše nová posila. Terry, tohle je pan Sláma z investičního.”
Pohmatem zkoumám upocenou, oslizlou dlaň pana Slámy. Rychle ji zase pouštím.
“Naše opravdu důkladná posila,” ušklíbá se Džudy. Nezní to přívětivě. Zvedá ruku a nehty zaškrábe na Markův rukáv, jako by mi naznačovala: tenhle patří mně. Zírám, Džudy se za ten rok a půl hodně změnila. Bývala to pohledná, příjemná holka. Teď se nechala obarvit na ticián, krátké vlasy má stažené do culíku a ústa jaksi zatrpklá. Přibrala pár kilo. Nikdy nebyla moc vysoká a jestli bude takhle pokračovat, stane se z ní hotová Míša Kulička. Jsem ráda, že ji nemusím prosit o nocleh.
Pan Sláma šveholí: “Romanko, nezapomeňte, že pro nás máte udělat ten projekt vodovodu, jak jste nám slíbili. Musíme si o tom někde v klidu promluvit.” Přitom se sápe po červené halence inženýrky Petrlíkové.
“Já na žádnej projekt vodovodu nemám čas,” obrací se Petrlíková na Marka. “Vůbec to nestíhám.”
“Já vím, že toho máš moc,” souhlasí Mark. “Ten projektík za tebe zmákne Terry. Vidíš, Terry, už máš svou první zakázku,” mrká na mne spiklenecky.
Pan Sláma si mě více nevšímá: “Vypijete si se mnou skleničku, Romanko? Jenom maličkého panáčka a pro vás hopsinkovou vodu…” Přesouvají se o kus dál. Mark mi přenechává pípu. Točím pivo a on vysvětluje: “Pan Sláma je pro nás dost důležitá osoba, jak se brzo dozvíš. Teď ti vypočítám, kdo všechno patří do naší firmy. Rudu Málka už znáš.”
“On hrál hokej, ne?”
“Jo – a dost dobře. Ale měl úraz kolene a musel skončit. Když už jsme u Rudy – připadá mi nějakej veselejší. Džudy, buď chvíli s ním a dohlídni, ať přestane chlastat.”
Džudy se s kyselým ksichtem odmátoží. Mark povídá dál. “Rudolf Málek, zvaný Rufio. Věk třicet dva let. Rozvedený, s jedním závazkem. Můj spolužák z průmyslovky. Má tady ve městě plno známých a obdivovatelů ještě z dob, kdy hrával hokej. Známosti, rozumíš? Bez nich se neobejdeme… Pak je u nás Romana Petrlíková, inženýrka, rok po škole. Zatím táhla všechny stavařský záležitosti sama, ale čekáme, že část převezmeš ty. Koneckonců za sebou máš tři semestry…”
Odmlčí se. Myslím, že čeká, že se budu vymlouvat. Jenže já přikyvuju: “Jo, jistě. Od toho jsem tu, abych pracovala jako stavební technička, ne?”
Ve skutečnosti vůbec nevím, o čem je řeč.
“V pohodě. Támhle ta červená halenka, to je Zuzanka. Vypadá na šestnáct, ale ve skutečnosti už jí bylo devatenáct. Nebo bude? Moc milá holka. Pracovitá, nekonfliktní. Vzadu vidíš nakrátko ostříhanou dámu, to je doktorka Hradešická. Právnička. S Džudy a se mnou už jsme všichni. Já jsem Marek Horák, vystudovaný inženýr, šťastně ženatý, se dvěma roztomilýma dětičkami.”
Sahá do kapsy a strká mi pod nos fotku rozjásané rodinky. Jasně – nic na světě není dokonalé a muž snů už je ženatý.
“Moje rodina bydlí v Praze. Poslední dobou ji dost zanedbávám, máme tu práce až nad hlavu. Naše firma Domino Delta se zabývá vším od přípravy území až po stavbu rodinných domků. Koupíme pozemky, zajistíme projekty na společný vodovod, plyn, kanál, silnici. Seženeme stavební povolení. Společnou část sídliště necháme postavit a taky ji zaplatíme. Pak pozemky prodáme. Pokud má klient zájem, což je asi v polovině případů, zajistíme pro něj projekt i stavbu rodinnýho domku. Je nás ve firmě sedm, sami bychom to nezvládli. Projekty pro nás dělají na smlouvu Fajmon s Cudlínem. Jsou něco jako žoldnéři, jak říká Fajmon. I když ve Fajmonově případě bych použil slovo rónin.”
“Co to znamená – rónin?” zeptám se podle očekávání.
“Rónin je samuraj, který ztratil svého pána a nechává se najímat za peníze… Stejně jako já jsem fanda do Pána prstenů, tak se Fajmon zajímá o starý Japonsko… Takže ve třech, i s paní Cudlínovou, jsou Fajmon s Cudlínem naše projekční skupina. Velmi výkonní, rychlí a laciní… Stavby zadáváme firmě Trick, která se skládá z Vendy Haška, už jsi ho viděla, a blíže nezjištěného počtu Ukrajinců.”
Hudba sílí, až kompletně vyplňuje celou halu a já se opět věnuji tanci s hosty. Záměrně jsou vybírány pomalejší skladby, aby mohly páry zůstávat v těsném sevření. Od svých partnerů se tak dozvídám spoustu zajímavostí. Nějaký postarší chlapík s vizáží středoškolského profesora mi povykládá o problémech s vyvážením odpadů. Pak na mě stavbyvedoucí Venda Hašek dýchá alkoholické výpary a koktavě se mě snaží sbalit. Nakonec si mě vyhlédne Rufio, už silně pod párou. Při tanci mi líčí problémy se svou bývalou manželkou (myslí si snad, že se válím v miliónech – nebo co?), pak mě přinutí, abych si s ním připila. Hlava se mi točí, uvědomuju si, že jsem dneska skoro nic nejedla.
Při dalším tanci do sebe jednou rukou nenápadně naláduju pár chlebíčků.
Někdy v mezičase mě Petrlíková zatahala za rukáv: “Už sis potykala s inženýrem Fajmonem? Ne? Ale to musíš. On na to čeká!”
Hodinky na ciferníku ukazují jedenáctou. Mark opět zazvoní na zvonek: “Vyvrcholení dnešního večera je tady, přátelé. Uvidíte vystoupení tančící čarodějky Světlany. Ano, tančící čarodějka Světlana je tady!”
Světla zhasínají, bublinotrysková stěna matní. Pod stropem se rozžehne reflektor a nasvítí plexisklové molo. Ozývá se tiché bubnování, které pozvolna sílí.
Do světla vstupuje nablonďato odbarvená osoba ženského pohlaví, bosá, oblečená do tmavých splývavých šatů, které se vlní jako voda dole v bazénu. Lehoučce se uklání, bubínek sílí, k němu se přidává drnčivá elektrická kytara.
Čarodějka zdvíhá ruce a-
Nevím, jak bych vám nejlépe popsala to, co se stalo pak.
Většina přítomných mužů na čtvrt hodiny zapomněla dýchat. Divím se, že se nikdo z nich neudusil. Ono tedy bylo na co koukat.
Jistě jste viděli triky se třemi kruhy. Nejdřív jsou oddělené a pak z nich kouzelník sestaví řetěz, který nejde roztrhnout. Také už jste shlédli kouzla s provazem. Kejklíř rozstříhá provaz na kousky a ty sváže do uzlů. Pak foukne, uzly jsou pryč a provaz vcelku.
Světlana předvedla tohle a ještě mnohem víc.
V jednu chvíli držela v ruce tři samostatné kroužky, ve chvíli následující se kroužky změnily v pouta, které jí sepnuly ruce. Udělala udivenou grimasu ÓÓÓ. Pokoušela se vyprostit, házela prsisky. Škubala sebou, pouta měnila polohu. V jednu chvíli jí poutala dohromady ruce, ve chvíli druhé ruku s nohu a tak dál.
Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co dokázala s provazem. Jen co ho nastříhala a uvázala na něm pár uzlů, už se svíjela na molu svázaná do kozelce a zmítala se do rytmu hudby.
Svůj výstup zakončila efektním pádem z mola do bazénku.
Když vylezla, její splývavé šaty už jí byly k ničemu. Dokonale se na ni nalepily a splynuly s pokožkou.
Následoval bouřlivý potlesk. Ovšem já koukám na protažený Markův obličej – ten už ví, že to s vystoupením tančící čarodějky silně přeťápli.
Jen co se rozsvítilo, už vidím paní architektovou Cudlínovou, jak strká napařeného, rozparáděného manžílka k východu. Ve tváři se jí zračí opravdové rozhořčení, nemá chuť zůstat v tomto doupěti hříchu už ani minutu. Co kdyby se tančící čarodějka vrátila a nabídla přítomným pánům číslo zdarma?
Jako by strhla lavinu. I další paničky se hrnou pro převlečníky a komandují své okravatované protějšky. Trapas.
Mark se ujal role regulovčíka. Stojí v otevřených dveřích, pravičkou se rukoudáním loučí s hosty, levicí diriguje rozvoz návštevníků. Najednou vidím, že plno lidí dnes nejspíš nepožilo ani kapku alkoholu – například Džudy, doktorka-právnička a ještě pár dalších, kterých jsem si dosud nevšimla. Venku na parkovišti nakládají hosty do vozidel, aby je rozvezli do jejich teplých pelíšků.
Džudy, s kyselým výrazem v obličeji, trůní za volantem obrovského terénního micubiši, do něhož se paní architektová Cudlínová pokouší nasměrovat drahého chotě: “No tak, Cudlíne, nedělej ostudu…”
.Ovšem Architek Cudlín nedbá jejích výhrůžek, protože pro něj zábava ještě neskončila. Venku na ulici si rozepnul poklopec, vyndal na vzduch svého, mhm, jak bych to jen řekla – nejlepšího přítele – a právě se pokouší dočůrat co nejvýš na kandelábr. Při tom si zplna hrdla prozpěvuje nějakou prastarou písničku.
Džudy tedy vylézá z auta a pomáhá paní Cudlínové zarazit architektovo močení. Obě, každá z jedné strany, se ho snaží zastínit před zvědavými pohledy, pokoušejí se vrátit jeho orgán zpátky do kalhot, zároveň však uhýbají bledému proudu moči.
.Vedle stojí inženýr Fajmon, už ve své americké vojenské bundě, a se zájmem sleduje neplánované mikrodrama.
Uvědomuju si, k čemu mě nabádala Tarzanova sestřenice (potykat si s inženýrem, jestli si vzpomínáte) a kvapným krokem k němu zamířím.
“Už odjíždíte?” ptám se ho.
“Héj, Bangalou Bil, uod did jů kchill, Bangalou Bill,” zpívá si architekt Cudlín a pokračuje v čůrání.
Inženýr má tvář nehybnou jako etnickou rituální masku. Je naprosto střízlivý.
“Mé staré oči tady viděly neuvěřitelné věci. Rád bych se zdržel, ale brzo vstávám do rachoty. Za kurvopění, jak říká manželka. Do rachoty zvesela.”
“No tak, Cudlíne, všichni se na nás dívají,” skoro pláče paní architektová. Pan architekt si konečně nechává říct, za vydatné pomoci Džudy i paní architektové si zapíná kalhoty a souká se do micubiši. Při tom z plna hrdla pěje: “Ól z čildrn sing: hééj Bangalou Bill…”
“Nebudeme si tykat?” vyplesknu k Inženýrovi a v té samé vteřině vím, že to byla chyba. Petrlíková si ze mně sprostě vystřelila, udělala si ze mně prču.
Inženýr se na mne zkoumavě dívá, pak natáhne ruku a dotkne se mé tváře: “Jednou si určitě budeme tykat, slečno Bílková. Já tomu věřím.”
Dívám se, jako Džudy odváží Inženýra i s Cudlínovými ve stříbrném micubiši. Začíná popadávat sníh a mně je jen v halence zima. Vracím se zpátky do bordelu. Je to zvláštní, ale ještě skoro dvacet hostů tam zbylo – samí pánové, dost chytří na to, aby nechali své něžnější polovičky doma.
“To byl kalup, co?” zahovoří mi za zády Mark. Zubí se, zdá se, že ho společenské faux-pas nevyvedlo z míry.
“To byla síla,” přikyvuju.
“Tohle ještě nikdo z nich neviděl – a taky neuvidí. Teď se ale musíme postarat o tebe, Terry. Domino Delta má na sídlišti garsonku – pozastavili jsme její prodej, protože se majitel vypařil. Tam tě ubytujeme. Dneska ale přespíš tady. V bordelu, jestli ti to nevadí. Pojď, dovedu tě nahoru do pokoje. Kde máš věci?”
Zpod barpultu vyhrábne moji cestovní kabelu, plnou spodniček a dalších oděvních součástek mladé dívky. Stoupá po schodech a já ho následuju.
Nahoře je tma. Francouzským oknem na konci chodby problikává neón. Vidím, že se tam v koutě kdosi cicmá. Podle zvuků se zdá, jako by tam pan Sláma konečně uchvátil inženýrku Petrlíkovou.
Mark hbitým pohybem odemyká nejbližší pokoj a vtahuje mě dovnitř. Opatrně, potichounku zavírá. Teprve pak rozsvěcí.
Osvětlení je tlumené, pokoj se utápí v polotmě.
“Nesmíme je vyplašit, Slámu a Petrlíkovou,” říká a palcem ukazuje ke dveřím. “Teda ta Romana je firmě oddaná duší i tělem. Tohle jsme po ní přece nechtěli! Budu jí muset dát nějakou prémii.”
“Petrlíková a pan Sláma…” blekotám zmateně. Tarzanova sestřenice mě sice vyvedla aprílem, ale to, že se tam v koutě nechává oslintávat a otlapkávat panem Slámou, je příliš tvrdý trest.
Mark rozpřahuje ruce a naznak padá na aspirýnovitou postel. “Mám toho dost,” říká. “Asi už brzo umřu. Ty jsi taky od rána na nohou, co?”
“Vstávala jsem v půl pátý,” připouštím.
Všechno kolem je jako ve zvláštním snu: setmělý bordelpokoj, Mark, kterého jsem poznala před pár hodinama, ale který je na mně tak milý…
“Za chvíli budeš mít za sebou čtyřiadvacítku,” říká a natahuje ke mně ruku. “Nechceš se na chvíli taky položit?”
Chvíli váhám, ale pak jeho ruku sevřu. Lehce zatáhne a já padám vedle něj. Postel je neuvěřitelně měkká. Pružná, elastická. Ležíme v ní na zádech jako dvě hrdličky. Teprve při pohledu nahoru, do zrcadla, zjišťuju, že se pořád držíme za ruce.
Mark se ke mně otáčí, dívá se na mne zblízka, zatímco já ho pořád sleduju v zrcadle. “Víš co?” říká mi. “Džudy o tobě povídala neuvěřitelný věci. Jak jste si po maturitním večírku prohodily kluky…”
Dívám se nahoru do zrcadla: “Tohle bych zrovna dost ráda zapomněla…”
Zvedá moji ruku a tiskne si ji na tvář: “U Džudy jsem viděl tvoji fotku a řekl jsem si: tuhle holku bych chtěl poznat. A teď seš tady. Elfská válečnice Arwen. Neuvěřitelné.”
“Já nejsem Arwen.”
“Já vím. Dokážu odlišit fantazii od skutečnosti…”
Chvíli mlčí a pak se tiše zasměje. “Víš, když jsem byl na vejšce, hrávali jsme na koleji Dračí doupě. Je to něco jako počítačová hra pro chudý. Družina dobrodruhů prochází kobky, zabíjí nestvůry a objevuje poklady. Tenkrát jsem si říkal: to je pravej život pro chlapa. A teď dělám víceméně to samý – bojuju s nepřátelema a drancuju jejich pokladnice. Jenomže to dá hrozně práce.”
Mlčím. Dívám se na něj do zrcadla a on si mě prohlíží přímo, z deseti centimetrů. Moji ruku si pořád tiskne na tvář.
“Blbý, co?” říká. “Pubertální kecy. Ale stejně: hrozně se mi líbíš. Promiň.”
Otáčím se na břicho, opírám svůj nos o jeho: “Prozradím ti tajemství. Byla jsem vždycky samej kluk, už od patnácti. Pak jsme si s Džudy po maturáku prohodily kluky a mě to hrozně vyděsilo. Od té chvíle jsem s žádným nespala. Už to bude – no, skoro dva roky.”
“Jo? Neměla bys s tím něco dělat?”
“To bych určitě měla. Možná zrovna teď.”
“Nestydíš se – svádět ženatýho chlapa?”
“Ah… Stejně s tím nic nenaděláme. Neberu žádnou antikoncepci a nejspíš mám zrovna ovulaci…”
“Hm… Já jsem ženatej člověk a nemůžu si s tebou vyměňovat tělní tekutiny… Ale mám tohle.” Sahá do vnitřní kapsičky saka a vytahuje krabičku s prezervativy.
Ve vteřině jsem na nohách, stahuju ze sebe rudou halenku, rozepínám si džíny. Mark jenom dojde ke dveřím a otáčí klíčem v zámku. Cestou zpátky odhazuje sako, kravatu, košili.
Padám na záda a on si kleká vedle mne. Beru jeho hlavu do dlaní, přitahuji si ji k ústům.
“Počkej,” odvrací se. Zuby roztrhává obal prezervativu.
Pak leží na mně – a ve mně – a tiskne mi tvář na svojí chundelatou hruď.
“Nedívej se nahoru,” šeptá. “Nedívej se nahoru.”
Možná bych mohla křičet, ty dveře jsou dokonale zvukotěsné.
Nějak jsem ztratila pojem o čase. Několik minut mi vypadlo z vědomí. Než si znova uvědomím, co se děje, je po všem. Mark zhluboka oddechuje. I já funím jako lokomotiva. V tom čase, který si nepamatuji, jsem se musela hrozně udýchat.
Dívám se nahoru do zrcadla.
Mark se zvedá na lokti a hladí mě po tváři: “To jsme to vzali hákem, co?”
Mlčím.
“Zlobíš se?”
“Ne. Jen jsem hrozně unavená.”
“Už bude brzo konec, neboj. Vyspíš se. Jsi fajn holka, víš to?”
Pomalu se oblékáme.
“Byl bych radši, kdybys o tom neříkala Džudy. Dělá si na mně hrozné nároky. Je teď dost náladová. Podrážděná.”
“Nic jí neřeknu,” přikyvuju. Je mi všechno jasné. Mark má rodinu v Praze. Tady si občas zaskotačí s Džudy. Teď se pomiloval se mnou. No a co? Nic se nestalo.
Dole zůstává ještě pár flamendrů. Džudy se po chvíli vrací, oni nasedají do micubiši a Džudy je odváží.
Rufio si máčí knír v hrnku hustého kafe. Vnutí mi pořádného panáka slivovice, ale sám si nedá. Jeho oči pozbývají skelného lesku.
Inženýrka Petrlíková sedí v koutě, kovbojskou botu opřenou o protější židli, loktem se opírá o kolena a dlaní si podepírá zdrchanou tvář. Nepřítomně se dívá do modrých bublinotrysků. Zdá se, že prožila něco hodně nepříjemného.
Mladičká Zuzanka přede mně staví ohřátý párek s pořádnou porcí hořčice a nakrájeným měkkým chlebem.
“Určitě máš hlad,” pípá ptáčkovským hláskem. “Nic jsi nejedla.”
Vděčně se na ni dívám. Tím párkem mi zřejmě zachránila život.
Soukám do sebe párek. Rafiky ukazují něco po jedné.
A pak jsme tu nakonec všichni: Rufio, Mark, Petrlíková, Džudy, Zuzanka, právnička, jejíž jméno si nepamatuju. Dokonce i já, důkladná posila. Kompletní sestava realitní a investorské firmy Domino Delta.
“Než půjdeme spát,” říká Mark, “uděláme si ještě brífink. Tak za prvé – zítra – vlastně už dneska – musí být někdo v půl osmé v kanceláři. Hlásí se nějaký dobrovolník? Ne? Tak dobře. Budu tam já. Za druhé. Dneska jste odvedli opravdu skvělé výkony. Děkuju. Já vím, že moje díky jsou vám ukradený. S Rufiem vám vyjádříme svoji vděčnost v penězích. Za třetí: mám skvělou zprávu. Loretka tři je odstartovaná. Navíc se nám podařilo něco neuvěřitelného: Město se zřejmě bude spolupodílet na nákladech. Pár lidí už mi to slíbilo natvrdo, návrh by měl projít radou Města bez problémů. To znamená několik věcí. Jednak ušetříme pár miliónů, které si budeme moci rozdělit. Druhak, a to nás bolí v téhle chvíli nejvíc, sebou budeme muset pořádně hodit. Loretka tři je mnohem větší než jednička s dvojkou dohromady. Víte, co nás čeká. Zjišťování pozemků, jednání s majitelema, dokumentace pro změnu územního plánu. To všechno musíme stihnout zároveň s dokončováním papírů pro dvojku. Musíme zatnout zuby a vydržet, ale pak, až bude hotovo, si každý z nás koupí vilu na Bahamách. Zítra v jednu se sejdeme na Loretce – jednou vidět je víc než desetkrát slyšet, jak říká inženýr Fajmon. Tam si povíme víc. Má někdo nějaký připomínky?”
“V jednu hodinu je jednání na Městě,” zvedá hlavu Petrlíková. “Kvůli tomu vodovodu. Říkal jsi, že ten projekt udělá tadyhle ta nová… Mně už tam nikdo nedostane.”
“Jasně. Takže sraz na Loretce je v jedenáct. Romano, viděli jsme, že jsi udělala mnohem víc, než jsme od tebe chtěli. Ale, prosím tě, potřebujeme, abys udržovala pana Slámu ve vznosu alespoň do zasedání rady Města. Dokážeš to?”
“Jo… Ještě se s tím blbštajnem párkrát sejdu.”
“Díky. Nezapomeneme na tebe. Ten projekt nemusíš dělat. Část stavařiny od tebe teď převezme Terry. Představil jsem ji všem? Ne? Takže tohle je Terry, další členka týmu. Mimochodem, Terry nás dneska všechny obvolávala ze svýho mobilu za svý peníze a táhla s náma šichtu přes čas.”
Sahá do kapsy a z peněženky odpočítává pět tisícovek: “Tohle je záloha na pár dní, než s tebou sepíšeme smlouvu a než dostaneš opravdovou zálohu. Vystačíš s tím do pondělka?”
Přikyvuju, ale on už pokračuje: “Sobě určuju nástup do kanceláře v půl osmý. V půl jedenáctý mě vystřídá Soňa. Džudy, po osmý tady vyzvedneš Terry a odvezeš ji na sídliště, dáš jí klíče od garsonky. Všichni se sejdeme na Loretce v jedenáct. Rozchod.”
O patnáct vteřin později už dopadám do kulaté bordelpostele a propadám se do spánku.