Jan Šlechta
3. 4. 1945 v jednom nacistickém bunkru..
„Co chcete říct tím, že Třetí Říše už definitivně prohrála válku? Říše prohraje teprve až padne poslední nacistický voják,“ řekl Frank Stein. On dobře věděl, jak vypadá situace na frontě. Velmi dobře to věděl. Přesto ale nemohl dovolit, aby se zbytek Wehrmachtu bez jakéhokoliv odporu vzdal nepříteli. „Myslím, že jste přepracovaný, Oberschutze Hermann. Prospěl by vám menší odpočinek.“
„Ale pane..,“ ze sluchátka se ozvalo několik neartikulovaných zvuků.
„Potřebuji dobrovolníka na ozkoušení svého dalšího vynálezu pro podporu morálky našich vojínů. Nepochybně tím velice posloužíte německé věci. Jedná se o nejnovější výkřik moderní techniky. Já osobně ho nazývám elektrické křesílko doktora Steina.“
Na druhé straně telefonního drátu bylo ještě slyšet cosi o tom, že to přece nebude nutné a že Oberschutze Hermann osobně dohlédne na výběr jiného dobrovolníka, ale Stein se rozhodl to zatvrzele ignorovat.
„Nedělejte si žádné starosti. Moji lidé si vás sami najdou a poví vám, co přesně bude obsahem vašeho úkolu,“ řekl Stein a položil sluchátko.
„Dneska do pomocných sborů SS berou každého idiota,“ povzdechl si. „A s tím chce Führer vyhrát válku.“
Stein se rozvalil ve svém polstrovaném křesle a rozhlédl se po místnosti. Opancéřované dveře, stěny z šedého betonu, pracovní stůl a křeslo. Němci jsou poslední dobou samá strohost. Jak by taky neměli, když teď rozhodně nemají peněz nazbyt.
Na opancéřované dveře kdosi zaklepal.
„Dále,“ odtušil Stein a upravil si uniformu.
Dovnitř vstoupil mladý německý voják. Polovinu obličeje měl zdeformovanou, Steinovi ihned došlo, že se nejspíš v nevhodnou dobu nacházel příliš blízko dělostřeleckého granátu. Střepiny jsou svinstvo, to Stein věděl moc dobře.
Válka si žádá oběti.
„Mohu podat hlášení, pane Steine?“ zasalutoval vojín. Stein neměl žádnou vojenskou hodnost, dokonce byl oficiálně obyčejným civilem. Momentálně však velel celé divizi Totenkopf. Z vedoucího výzkumu v oblasti paranormálních jevů se totiž během tří měsíců stal obávaný muž. Některé důstojníky si obmotal kolem prstu. Jiní se mu vzepřeli s tím, že válka už je beznadějně ztracena. Stein je bez milosti postavil ke zdi a osobně je postřílel.
Pak už se mu nikdo neodvážil odporovat.
„Mluvte,“ pokynul Stein.
„Divize Viking nám nepošle posily, jak slíbila. Její síly jsou rozprášeny. Velitelé nejsou schopni zorganizovat sebemenší odpor.“
„Nejsou schopni?“ zamračil se Stein. „Pamatujte si, že německý voják potřebuje jen dvě věci. Pušku a odhodlání.“
„Samozřejmě, pane. Rozumím, pane,“ koktal vojín.
Zvěsti o elektrickém křesílku doktora Steina se šíří hodně rychle.
Morálku Říšských vojínů to rozhodně podpořilo.
„V každém případě to ale mění naši situaci,“ zamumlal Stein. „Povolejte Projekt patnáct.“
„Pane, když on… Bohužel, pane, v současné době to není možné…,“ vojín zrudnul. Asi tušil, že jeho život se chýlí ke konci. A to velmi rychle.
„Cože?!?“ tohle Steina vytočilo daleko více než zpráva od divize Viking. „Tak, sakra, mluvte!!“
„Když on… utekl.“
„Utekl?!“ teď už zrudnul i Stein. Vzteky.
„A nechal vám tu vzkaz.“
„Jaký vzkaz? Laskavě mi to hned přečtěte!“ zahulákal Stein.
„Raději byste si to měl přečíst sám,“ zamumlal vojín. Teď už věděl, že tímto okamžikem nastane v jeho životě radikální zvrat. Třesoucí se rukou vyndal z náprsní kapsy užmoulaný papírek. Byly na něm všeho všudy jen tři slova.
„Hitler je svině.“
O jedenašedesát let později..
Noční Prahu halila neproniknutelná tma. Oprýskané lampy osvětlovaly liduprázdné ulice a ponuré ticho rušily jen výkřiky několika přiopilých výrostků.
Na samém okraji Prahy, tam, kde místní obyvatelé ani nevědí, jak vypadá metro, stál osamělý činžák. V jeho oknech se nesvítilo, všichni nájemníci nejspíš šli už dávno spát.
A přesto před ním zastavila černá limuzína s kouřovými skly.
Jako první z auta vyskočil chlápek v kabátu s vysokým límcem. Rozhlédl se kolem sebe a když se ujistil, že po ulici nikdo nejde, vytáhl z limuzíny Heckler & Koch MP5. Hlaveň samopalu se mu zaleskla v ruce a on zhodnotil zámek u vchodových dveří.
Jakmile uviděl, že jakýsi vandal stihl zámek rozbít už před ním, zaradoval se. Dal pokyn zbylým mužům v limuzíně a sundal si klobouk. Byl to typický blonďák s modrýma očima a ostře řezanými rysy. Zkrátka a dobře árijec jako poleno.
Z limuzíny vystoupili další dva muži. Pod černými saky se jim rýsovala podpažní pouzdra. Oba dva to byli pořádní svalovci, přesně ten typ, který musí do dveří chodit bokem.
Muži z auta vytáhli nehybné tělo. Árijec ucítil důvěrně známou vůni čerstvé krve.
Celé komando v tichosti vyběhlo po schodech do třetího patra, kde árijec zabušil na dveře. Chvilku počkal, ale když se nic nedělo, použil domovní zvonek a své údery zopakoval. Na dveřích se od jeho pěsti vytvořil malý důlek.
„Co, sakra, chcete?“ dveře se konečně otevřely alespoň na škvírku. Nájemník své vzbuzení zjevně nesl dost nelibě. Dokonce tak nelibě, že si ani nevšiml samopalu, který nesl árijec. Někteří lidé mají velké nadání nevidět to, co považují za nemožné.
„Herr Andrej Kazansky?“ árijcova otázka byla velmi strohá, leč přesně formulovaná.
„Jo a co má bejt?“ opáčil nájemník, který si nejspíše ještě pořád myslel, že nezvané návštěvníky rychle odbude a v klidu půjde dospat zbytek noci.
„Máme tu raněného.“
„Neordinuju. Přijďte zítra v osm,“ Andrej chtěl árijcovi zavřít přímo před nosem. Sotva se o to pokusil, árijec do dveří vší silou udeřil. Bezpečnostní řetěz praskl a Andrej se svalil na zem. Zíral do hlavně MP5 a lapal po dechu.
Shora se ozvalo několik hlasů.
„Marku, Hansi, rychle dovnitř,“ zavelel árijec. Oba jmenovaní popadli bezvládné tělo a vpadli do bytu. Neopomněli za sebou zavřít.
„Máte dvě možnosti. Buď ošetřit našeho přítele a nebo toho do smrti litovat. Co se vám zdá jako lepší nápad?“ árijec odsekával jednotlivá slova a nebylo pochyb, že pro kulku by nešel daleko.
Andrej si konečně uvědomil vážnost celé situace. Zvedl se a uvedl muže do své kuchyně. Většinu lékařského náčiní měl v ordinaci, ale to nejnutnější mu zde nechybělo.
„Kartičku zdravotní pojišťovny?“ řekl, čímž potvrdil přísloví ‚zvyk je železná košile‘ a vzápětí sám o sobě uvažoval jako o dokonalém idiotovi.
„Budete ho léčit bez kartičky,“ odvětil suše Hans. Poté společně s Markem položil bezvládné tělo na kuchyňský stůl. Na nebožákově hrudi se rozlévala zapáchající, krvavá skvrna. Rána už možná začala hnisat, pomyslel si Andrej, a raději se co nejrychleji dal do práce.
„Hauptmanne?“ otočil se Mark k árijcovi. „Neměli bychom zavolat policii?“
„Ani náhodou,“ odtušil árijec. „To, co v téhle zemi udržuje pořádek, ani zdaleka nepřipomíná gestapo. Poldové buď nepřijedou vůbec a nebo přijedou pozdě a ohledají mrtvoly. Od těch bys chtěl, aby nás chránili před Steinem? Nezapomeň na to, že každý z nich má svoji rodinu, přátele… a v neposlední řadě také pud sebezáchovy. Jakmile by zazněla první salva ze samopalu, půlka z nich by vzala roha.“
Andrej se ujistil, že raněný pořád ještě žije a sundal mu sako. Mohl jen konstatovat čistý průstřel, který naštěstí nezasáhl žádný důležitý orgán. Ztráta krve se ovšem nedala považovat za zanedbatelnou, chlapík byl v obličeji mrtvolně bledý.
Doktor při práci nezapomněl poslouchat, co si Mark s árijcem povídali. Ne, že by ho to rušilo v ošetřování. Jeho to přímo dovádělo k zoufalství. Bylo to horší než ta nejčernější noční můra. Trojice chlapů, možná němců, vtrhne do jeho bytu a baví se o gestapu, samopalech a ohledávání mrtvol. Krom toho se něco muselo stát s jeho bezpečnostním řetězem u dveří. Normální člověk ho prostě nemohl přetrhnout, to nebylo reálné.
„A co takhle zásahová jednotka? Nebo něco na ten způsob?“ Mark se nedal jen tak odbýt.
„Jasně, zvedneme sluchátko a řekneme operátorovi, že našeho kamaráda postřelil radikální neonacista,“ ušklíbl se árijec. „To nás spíš budou honit se svěrací kazajkou. Ani kdybychom si nějaký důvod nakrásně vymysleli, je jasné, že by nikdo nepřijel. Výjezd speciálních jednotek stojí spoustu peněz a od těch se dneska odvíjí úplně všechno.“
Andrej se teď raději plně soustředil na svou práci. Chirurgickými kleštičkami vytáhl kulku a posléze z rány odsál všechen hnis. Pak už ji jen vyčistil a obvázal pacientovi hrudník. To by mělo stačit, pomyslel si, v těchto podmínkách po něm přece nikdo nemůže chtít zázraky.
Sotva Andrej skončil s ošetřováním, Mark s Hansem se chopili zraněného a odešli z bytu. Árijec před odchodem ještě hrábl do své náprsní kapsy.
„Jsou čistší než ty, které by vám vyplatila pojišťovna,“ vytáhl svazek bankovek, na nichž se skvěl obraz národního buditele Františka Palackého. Andrej částku letmým pohledem odhadl na pěkných dvacet tisíc.
„Komu vděčím za tuto.. ehm, odměnu?“ vykoktal ze sebe.
„Myslím, že čím méně toho budete vědět, tím lépe. Ale většinou mě znají jako Projekt patnáct,“ usmál se árijec.
* * *
Soňa sebou zmítala, ale z pevného sevření se vymanit nedokázala. Její dlouhé, blonďaté vlasy létaly ze strany na stranu. V obličeji už byla celá rudá.
Asi dvacetiletému kolohnátovi, který ji mohutnou dlaní držel pod krkem, její marná snaha očividně dělala radost. Soňa divoce lapala po dechu. Přestože k ní stále doléhaly zvuky bubnů z nedaleké open-air párty, nedokázala zavolat o pomoc.
Věděla, že její kamarádi nepřijdou, věděla, že ji s jejím novým „přítelem“ nebudou rušit. Nehty zaryla do útočníkova zápěstí, ale jediným výsledkem bylo, že sevření opět zesílilo. Mžitky před jejíma očima nabíraly na intenzitě.
„Sundej z ní tu pracku,“ Andrej se ledabyle opíral o sloup rozbité pouliční lampy a snažil se vypadat naprosto klidně. Ve skutečnosti to v něm vřelo. Na tuhle párty se vyrazil odreagovat a především se opít, aby zahnal zážitky z předešlé noci. Árijec mu nedal spát, stále na něj musel myslet.
V Andrejovi se zvedla vlna vzteku. Proti lidem, kteří mu vpadli do bytu a mířili na něj hlavněmi samopalů, nemohl udělat vůbec nic. Ale tenhle chlápek, ačkoliv vypadal jako slušný ranař, žádnou zbraň rozhodně neměl.
„Podruhé ti to opakovat nebudu,“ Andrej udělal krok vpřed. Teď už věděl, na kom si vylije svou zlost.
Kolohnát Soňu pustil a zároveň ji uštědřil pořádnou ránu pěstí. Soňa se svalila na zem. Na tváři jí ošklivě štíplo, jak si klouby na její pokožce vybraly krvavou daň.
Přesně na tohle Andrej čekal. Pravačkou hbitě vytáhl z kapsy pepřový sprej a poslal násilníkovi koňskou dávku přímo do obličeje.
Chvilku se nedělo nic. Poté se kolohnát drásavě rozkašlal. V očích se mu objevil překvapený výraz a on se poroučel k zemi. Snažil se vstát, ale koncentrovaný pepř u něj vyvolal zvracení. Prsty křečovitě zatínal do trávy a hlasitě sténal. Andreje napadlo, jestli to s tou dávkou přeci jen trochu nepřehnal.
Nicméně se nezdržoval a pomohl Soně vstát. Mezitím, co mu vzlykala v náručí, z ní oklepal bláto.
* * *
„A proč si to neohlásil?“ ptala se Soňa naivně.
„Proč, proč..“ Andrej nechtěl jít s pravdou ven. „Pak by třeba přišli na to, že nemám tolik peněz, kolik bych měl mít. Jako začínající obvoďák bych takový obnos jen těžko schrastil, nemyslíš? Navíc mi zjevně zaplatil nejenom za léčení, ale taky za mlčenlivost.“
V baru se vznášel hutný cigaretový opar. Ačkoliv noc už pozvolna přecházela v ráno, nacházelo se tu poměrně dost návštěvníků. Každý si ale hleděl svého a do cizích věcí se nepletl. Andrej tedy mohl nerušeně rozjímat nad tím, jak vyřešit svůj problém.
„A co ten Stein, nemohli bychom něco zjistit o něm?“ pokračovala Soňa. Otázkou zůstávalo, jestli jí zajímal víc Stein nebo Andrej, který seděl vedle ní a stále jí platil další pití. Ze šoku, který utrpěla, se již vzpamatovala a velmi rychle se jí podařilo se s Andrejem sblížit. Dokonce se s ním tak sblížila, že jí o sobě vyklopil úplně všechno, včetně nejmenších detailů. „Třeba by se dal najít po netu nebo přes telefonní seznam. Jestli je to neonacista, tak máme výběr aspoň trochu zúžený.“
„A kdo říká, že ho chci hledat? Nejspíše to byl on nebo nějaký jeho člověk, kdo postřelil toho nešťastníka, kterého mi přinesli. Někomu takovému se s radostí vyhnu, natož abych ho sám hledal.“
„Ty seš ale suchar,“ ušklíbla se Soňa. Její zájem o Andrejův problém se přímo úměrně zvyšoval s množstvím alkoholu, který vypila. Andrej si pomyslel, že až vystřízliví, tak po něm ani nevzdechne. „Nemám dneska, kde spát, víš o tom? Můj odvoz už dávno odjel a to jenom kvůli tomu, že tu klábosím s tebou,“ znělo to skoro jako výčitka.
„Ale já musím do práce. Pracovat, rozumíš?“ zopakoval, když uviděl její nechápavý výraz. Pár hodin tě u sebe nechám přespat, ale pak tě nekompromisně vykopnu. Kouknout se na to můžeme třeba v sobotu.“
„Tak jo,“ přitakala. Andrej nepochyboval, že Soňa v jeho životě ještě sehraje svou roli. Vlastní problémy si ale byl zvyklý řešit sám a nikoho dalšího do nich obvykle nezatahoval.
* * *
Z nebe se na zem snášely provazce deště, kapky bubnovaly na střechy domů a skupinky lidí postávaly pod stříškami autobusových zastávek.
Andrej se snažil držet deštník tak, aby pokud možno zůstal v suchu. Připadalo mu to naprosto zbytečné, nohavice už měl stejně až po kolena promočené skrz na skrz. Jakoby nestačilo, že dnešek pro něj představoval jedno velké utrpení. Spal sotva dvě hodiny, posléze vyprovodil Soňu a jako obvykle dorazil pozdě do práce. Celý den se mu klížily oči a jednomu pacientovi bral krev dvakrát, protože napoprvé mu zkumavka vypadla z ruky a rozbila se. Utěšoval se, že to nepotrvá dlouho a brzy se dostane domů. Už stačí jen zabočit za dva rohy, projít ulicí a otočit klíčem v zámku.
Do boku se mu zaryla hlaveň Mausera ráže devět milimetrů.
Těsně za Andrejem stál muž od hlavy až k patě zahalený do černého kabátu. Zbraň držel tak, aby ji náhodní kolemjdoucí nemohli vidět. Chladná ocel v Andrejově mysli vyvolávala nepříjemné představy.
„Vidíte támhle to auto?“ ukázal neznámý směrem k oprýskanému Renaultu. Andrej rychle kývl. Cítil, jak se začíná potit. „Nastupte si,“ dodal muž a dveře auta se otevřely. Vevnitř seděl podobný chlápek jako ten, který právě na Andreje mířil pistolí. Ačkoliv bylo značně pošmourno, oči mu zakrývaly černé brýle.
Jako ve snu udělal Andrej pár kroků směrem k autu, kde ho sevřely silné paže, které ho bez jakýchkoli cavyků vtáhly dovnitř.
Na černě polstrovaných sedačkách se rozvalovali dva muži. Jeden měl ledabyle vystrčenou ruku z okénka a pravačkou si znuděně pohrával s kovově šedým boxerem. Další muž seděl za volantem a na tváři se mu zračil napjatý výraz. Evidentně spěchal.
Chlapík s Mauserem, který neustále kontroloval okolí, Andreje surově posadil na zadní sedačku, zabouchl dveře a Renault se rozjel.
Andrej si nepamatoval, jak dlouho jeli. Celá cesta se mu slila do jediné šmouhy. Muži mlčeli, v černých sakách vypadali, jakoby právě šli na ples. Tedy alespoň pokud by jim tváře nehyzdilo několik jizev.
Náhle Renault zastavil. Chlapíci hbitě vyskákali, Andreje vlekli nemilosrdně s sebou. Vzápětí přešli do klusu. Postupně zrychlovali a Andrejovi nezbývalo, než se podřídit. Asi deset minut běželi svižným tempem. Když zastavili před omšelým domkem, Andrej už přes pot ani neviděl na cestu.
Po krátkém zaklepání se objevil postarší muž v livreji (asi sluha, pomyslel si Andrej) a umožnil skupince vejít. Andrejovi únosci obřadně sejmuli klobouky a donutili ho proniknout do hlubin domu. Nikdo z nich stále nepromluvil jediné slovo.
Místnost, do které Andrej vkročil, zdobily dva červené praporce s hákovými kříži. Za nablýskaným kancelářským stolem v ní seděl podezřele se usmívající týpek v uniformě nacistického generála.
„Sieg!“ zakřičel a pravice celého Andrejova doprovodu se v jeden okamžik zdvihly. „Heil!“ ozvalo se nahlas jako odpověď.
Poté kdosi Andreje zezadu uchopil, přistrčil židli a pohotově ho do ní posadil. Andrej měl pocit, že pokud s ním ještě jednou někdo smýkne, tak se na místě rozbrečí jako malý kluk.
„Vidím, že náš doktůrek je ve skvělé formě,“ komentoval dění muž v uniformě. „Dovolte, abych se vám představil, jsem Frank Stein. Bohužel vám musím oznámit, že mé organizaci se opravdu nelíbí, když léčíte lidi, kteří si to ehm,.. řekněme, že nezaslouží,“ vrhl na Andreje významný pohled a lehce pokynul rukou.
Ještě než stihl gesto dokončit, ucítil Andrej ohromnou bolest v břiše. Jeden z neonacistů (bezpochyby se jednalo o neonacisty) se rozmáchl a vší silou ho udeřil do břicha. Pokud uvážíme rozměr jeho ramen, pak rána měla více než zdrcující účinek.
I kdyby Andrej chtěl odpovědět, skrze záchvat dusivého kašle mu to nebylo umožněno. Předklonil se a notnou chvíli přemáhal zvracení. Jako zázrakem se mu podařilo zvítězit nad svým žaludkem a nepotřísnit betonovou podlahu trávicími šťávami.
„Herr Kazansky, lidé, kteří slouží Projektu patnáct, ohrožují naši společnost. Je mi jasné, že o celé záležitosti nejste dostatečně informován, ale určitě víte, co vám tím chci sdělit.“ Stein se pozorně zahleděl do Andrejova prázdného výrazu, ale rychle pochopil, že to nemá absolutně žádný smysl. „Pane Kazansky, buďte si jistý, že pokud se ještě někdy zapletete s někým, kdo vám za to nestojí, pak bude vaše lékařská praxe ukončena. Teď už jistě chápete, co tím myslím,“ Stein očividně vůbec nečekal na odpověď, jen zamumlal něco jako: „Odveďte toho idiota“ a sklonil hlavu k papírům na psacím stole.
Poslední věc, kterou si byl Andrej později schopen vybavit, bylo, jak mu na spánku přistála čísi pěst.
* * *
Ve vzduchu visel odporný smrad, který dokreslovalo bzučení hejna masařek.
Andrej otevřel oči.
Celé tělo ho neuvěřitelně bolelo, záda měl v jednom ohni. V hlavě mu hučelo, připadal si, jako by kousek od něj projel rychlovlak. Jeho šaty byly na mnoha místech protržené, crčela z nich voda a na holou kůži mu skrz ně pronikala lezavá zima.
Jakmile se kolem sebe rozhlédl, nečekalo ho žádné překvapení. Ležel na jakési skládce, nejspíše na nějakém pražském předměstí. Na krajinu se již snášela tma, na obzoru ještě bylo možné spatřit několik červánků.
Andrej v sobě našel poslední zbytky odvahy, zvedl se a skrz děravý plot se proplížil pryč odsud. Cesta domů mu trvala několik hodin. Za celou dobu potkal jen pár bezdomovců a opilců, autobus ani tramvaj se kvůli svému zevnějšku využít neodvážil.
Byla to dlouhá noc.
* * *
„Už podruhé tě přepadli a ty s tím stále nejsi schopný nic udělat,“ Soňa se převalila na bok. Na sobě měla Andrejovo pyžamo, včerejší návštěva se poněkud protáhla. O Steinovi se jí nepodařilo zjistit vůbec nic, zato u Andreje strávila další noc. Za oknem vycházelo Slunce, pronikavé paprsky bodaly do očí jako malé jehličky.
„A má vůbec cenu se tím zabývat?“ zkusil to Andrej z jiné strany. „Když si na týden, dva vezmu dovolenou a zmizím z Prahy, tak se všechno třeba samo srovná. Navíc alespoň ten Stein si to se mnou už definitivně vyříkal. O peníze mě neobral a kdyby mě chtěl zabít, tak k tomu měl vynikající příležitost.“
„Blázníš?“ vyhrkla Soňa. „Takhle jim jen ukazuješ, že si s tebou mohou dělat, co chtějí. Co myslíš, že Projekt patnáct udělá, až bude mít dalšího raněného? Pokud ho nehodí na krk vlastnímu doktorovi, tak v tom zase lítáš.“
Andrej nevěděl, jak na to odpovědět. Soňa měla pravdu, byl ve velkém průšvihu. Pokud by se ale obrátil na policii, mohl by také velmi brzo špatně skončit. Žádné řešení ho nenapadalo, tak alespoň došel k oknu a bezmyšlenkovitě roztáhl záclony.
Před domem právě zastavil oprýskaný Renault.
Andrej strnul. Jako opařený zůstal stát u okna a sledoval muže v černých oblecích, jak vystupují z vozu. Ani ho nenapadlo, že by ho mohli vidět.
„Stalo se něco?“ zeptala se Soňa, když uviděla, jak Andrej zbledl.
„Jsou tady,“ vykoktal ze sebe Andrej a konečně záclony opět zatáhl.
„Kdo?“ nechápala Soňa. V dalším okamžiku jí to došlo. Popadla Andreje za ruku, hodila přes sebe kabát a vyrazila z bytu.
Andrej se neobtěžoval se zamykáním, schody bral po dvou. Věděl, že Soňa si ani zdaleka neuvědomuje vážnost celé situace. Jestli se pro něj Stein vrátil po tak krátké době, určitě mu chce víc, než si s ním jen potřást rukou.
Seběhnout do přízemí jim trvalo několik desítek vteřin. Oba dva se instinktivně vrhli k zadnímu východu. Za sebou uslyšeli rázné kroky. Ne příliš rychlé, jejich nepřítel šel rozvážně, jakoby nepochyboval, že je brzy dopadne.
„Daleko neutečete, Herr Kazansky,“ Andrej za sebou zaslechl hlas, který naprosto bezpečně identifikoval jako Steinův. Kopl do zadních dveří, aby se nemusel zdržovat s jejich otvíráním.
Naskytl se mu výhled na úzkou uličku plnou odpadků. Po jejích stranách se bez ladu a skladu povalovalo několik popelnic. Ulička byla na jedné straně slepá, zakončená vysokou zdí.
Sotva do ní Andrej vběhl, spatřil, jak se k němu z druhé strany uličky blíží dva muži. Došlo mu, že je v pasti. Na tyhle chlápky by potřeboval víc než jen pepřový sprej.
„Jsem rád, že vás opět vidím, Herr Kazansky,“ řekl Stein, který právě vešel do uličky. Následovalo ho několik poskoků, žádný z nich nebyl viditelně ozbrojen.
„Jste odporná židovská krysa,“ pokračoval Stein. Andrejovi před očima proběhl jeho rodokmen. Vzpomněl si, že babička nějakou židovskou krev asi měla, ale nevěděl to jistě. Ještě před pár minutami mu to bylo v celku ukradené a netušil, proč by se o to měl zajímat. Na druhou stranu to pro pána, který právě před ním stál, zcela zjevně představovalo otázku života a smrti.
„Kdybych to věděl, tak bych vás tak snadno proklouznout nenechal. Za mého mládí se takový póvl jako jste vy posílal do pracovních táborů,“ pokračoval Stein, aniž by mu vadilo, že Andrej se Soňou nejsou schopni slova. Oběma dvěma se totiž hlavou hnalo to samé. Stein vypadal s bídou na třicet, takže za jeho mládí musel končit komunismus.
„Sledujte, jak se správně zachází s takovou špínou,“ Stein se rozhlédl po svých lidech, kteří horlivě přikyvovali. Pak vytáhl pistoli a namířil na Andreje.
Ze střechy nad jejich hlavami kdosi skočil. Skok z pátého patra ale pro většinu lidí bývá smrtelný.
Stein vystřelil.
Přímo před Andreje dopadl Projekt patnáct. Vzápětí se mu do těla zarylo několik Steinových kulek. Přesto všechno stál pevně na nohou.
Steinovy výstřely se mísily s jekotem několika samopalů. Na střeše Andrejova domu stály postavy v maskáčových kombinézách a posílaly dolů dávku za dávkou. Na studenou zem dopadla sprška prázdných nábojnic.
Árijec strhl Andreje a chránil ho vlastním tělem. Na zádech se mu rozlévala krvavá skvrna z nejméně desítky střelných ran. Stein si evidentně dával záležet.
Muži v uličce se rozdělili na zhruba dvě poloviny. Jedna skupinka se zoufale snažila utéct a druhá opětovala palbu. Střílela z malých uzi, ale vzhledem k nevýhodné poloze se její řady rychle tenčily.
Andrej nevěděl, kde je Soňa. Oči měl pevně zavřené a na tváři cítil árijcův dech. Byl studený asi jako mořská bríza. Andrej árijcovi nahmatal krkavici. Jeho tep připomínal bublání.
Ostřelovači na střechách pálili ostošest. V ústí uličky explodovalo auto, možná ho někdo zasáhl granátem. Vzduchem se neslo kvílení policejních sirén. Andrej chtěl za každou cenu pryč odsud.
Uličkou se prohnala tlaková vlna a všichni, kdo ještě stáli, se rychle poroučeli k zemi. Stein zmizel bůhví kam. Andrej konečně ztratil vědomí.
* * *
Sotva se Andrej probral, do nosu ho udeřil nemocniční zápach. Otevřel oči a zkušeným zrakem zhodnotil, že se nalézá na jednotce intenzivní péče. Dle obvazů soudil, že ho asi zasáhla nějaká zbloudilá kulka či snad střepina z granátu.
Vedle jeho lůžka seděl muž ve vojenské uniformě. Pod očima měl velké kruhy, bylo patrné, že se již několik dnů pořádně nevyspal. Není divu, pomyslel si Andrej. Pokud se v Praze strhne taková přestřelka, slovo přesčas pro všechny vojáky nabude zcela nového významu.
„Ležte v klidu, pane Kazansky,“ řekl neznámý a upil trochu kávy, kterou si zřejmě doléval ze stříbřitě šedé termosky. „Jsem major Dubský a byl jsem přidělen k vašemu případu. Mým úkolem je podat vám všechny potřebné informace.“
„Kde,..“ vyhrkl Andrej. „Kde jsou ostatní?“
Major se zhluboka nadechl, jakoby se rozmýšlel, jestli má Andrejovi sdělit pravdu sám a nebo to nechat na nějakém svém podřízeném.
„S politováním vám musím oznámit, že vaše přítelkyně Soňa Sklářová podlehla svým zraněním,“ řekl nakonec. Andrej pocítil zvláštní prázdnotu. Nechtěl plakat, ani vůči Steinovi necítil žádnou zášť. Bylo mu to najednou všechno jedno, nezáleželo mu už vůbec na ničem.
„Také byste měl vědět, že vám nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí,“ dodal Dubský, aby ukázal, že pro Andreje má alespoň jednu pozitivní zprávu. „Z velmi spolehlivých zdrojů naše tajná služba zjistila, že Frank Stein a všichni jeho lidé opustili území České republiky. Nejste pro ně důležitý, pane Kazansky.“
„A Projekt patnáct?“ zeptal se Andrej. Právě mu totiž došlo, kvůli komu je dosud naživu.
„Kdože?“ nechápal Dubský, ale za okamžik si uvědomil, o kom Andrej mluví. „Byl jste jediný přeživší, kterého jsme našli. Zločinec známý pod jménem Herr Fünfzehn zemřel a jeho tělo se nyní nalézá v naší márnici. Pitva bude provedena co nejdříve.“
„To není možné,“ vydechl Andrej nevěřícně. Árijec pro něj představoval symbol neprůstřelného hrdiny. Nebylo lehké uvědomit si, že i on může zemřít.
„Teď bych se vás ale rád zeptal na pár věcí. Všechno, co víte, pro nás může být velmi důležité a může to napomoci přivést Steina před spravedlivý soud,“ Dubský odložil kávu a vytáhl si zápisník. Evidentně zde byl hlavně kvůli tomuto okamžiku. „Setkal jste se už někdy předtím se Steinem nebo, jak vy říkáte, s Projektem patnáct?“
„Ano. Šestého června ke mně v noci přišel a požadoval po mně, abych léčil nějakého postřeleného muže. Udělal jsem, co po mně chtěl. Nehlásil jsem to, měl jsem strach.“
„On k vám sám přišel?“ major se v mžiku rozzářil jako vánoční stromeček. Zasunul zápisník a hodil do sebe další hrnek kávy. „To, co mi říkáte, je velmi zajímavé. Chvilku počkejte a já přivedu své nadřízené. Bezpochyby je to bude zajímat nejméně stejně tak jako mne,“ vyhrkl Dubský a vyběhl z pokoje.
* * *
Koloběh vojenských výslechů Andreje dokonale vyčerpal. Svou historku musel třikrát opakovat, protože důstojníci se jí nemohli nabažit. Jeho zranění se neukázala jako příliš vážná, za týden už byl celkem fit.
Tedy alespoň po fyzické stránce. S odstupem času se mu všechno rozleženo v hlavě a stále musel myslet na jediné: ‚Soňa je mrtvá, už ji nikdy neuvidím.‘
Její pohřeb se odehrál v tichosti. Přišlo na něj pár příbuzných a Andrej. Kněz, který obřad vedl, ani neotevřel víko rakve. Proč to neudělal, došlo jen Andrejovi. Její tělo muselo být po přestřelce natolik zohavené, že pohled na něj by u všech osob starších šedesáti let (a těch bylo na pohřbu nejvíc) mohl znamenat srdeční příhodu.
Andrej si potřeboval pročistit hlavu a odpočinout si ode všeho. A nejen to. Nevěřil Dubskému a stále se obával, že by v Praze mohl narazit na nějaké Steinovy poskoky. Vzal si tedy dovolenou a chystal se odjet do Krkonoš. Ticho přírody bývá pro pocuchané nervy to nejlepší.
Právě, když s krosnou na zádech stál na Hlavním nádraží a prohlížel si odjezdy vlaků, k němu přistoupil neznámý muž tmavé pleti.
„Hele, nechceš koupit hodinky?“ zeptal se Andreje a aby potvrdil svá slova, poodhrnul bundu a ukázal mu nablýskané Rollerky. „Pro tebe za extra cenu,“ ujistil Andreje.
„Nechci,“ zněla Andrejova rázná odpověď.
„A co kameru, nechceš kameru? Je v prvotřídním stavu, takovou nikde neseženeš,“ nenechal se odbýt neznámý.
„Vypadni,“ ozvalo se za jejich zády.
Andrej sebou trhl. Přesně věděl, kdo za ním stojí. Ale nevěřil tomu. Ne, tomu prostě nemohl uvěřit. Ten člověk měl být přece mrtvý.
Chlap, který se Andrejovi pokoušel prodat kameru, okamžitě vycítil kolik uhodilo. Ihned dokázal, že schopnost rychle se ztratit u pokoutných obchodníků nelegálního zboží dosáhla závratných výšin.
„Rád se s vámi opět setkávám, Herr Kazansky. Zastihl jsem vás právě na odjezdu, jak vidím,“ ozval se opět hlas za Andrejovými zády.
Andrej se pomalu otočil. Nečekalo ho však žádné překvapení. Muž, který za ním stál, sice nevypadal úplně přesně jako Projekt patnáct, ale byl to on. O tom se nedalo pochybovat.
„Chcete mi opět znepříjemňovat život?“ zeptal se dost neurvale Andrej.
„Zvláštní. Já myslel, že jsem vám život zachránil,“ ušklíbl se árijec. „Toto není vhodné místo na to, abychom si nerušeně promluvili. Pokud chcete, následujte mě. Jestli ne, pak si jděte a třeba mě udejte majorovi Dubskému. Řekněte mu, že jste mluvil s několik dní mrtvým mužem a třeba vás ani nepošle na psychiatrii,“ árijec se otočil a odcházel. Andrej nezaváhal ani na okamžik a puzen zvědavostí se vydal za ním.
* * *
Andrej s Projektem patnáct dojeli metrem k Andělovi a vyšli na Strahovský kopec. Árijec po chvilce hledání našel to, co hledal – opuštěný dřevěný kostelík. Mimo to, že v něm byla tma a zima, zjevně před nedávnem sloužil jako feťácké doupě.
„Kde začít..,“ árijec se uvelebil na dřevěné lavičce. „Jmenuji se Dieter Stecke. Tak mi ale nikdo neříkal, ani když jsem to jméno ještě používal. Pro všechny jsem byl Obergruppenführer Stecke.“
„Ober – co?“ divil se Andrej, který si ještě před chvilkou myslel, že už ho nic nemůže překvapit.
„S vámi to zjevně nebude jednoduché,“ árijcův výraz ztvrdl. Asi neměl rád, pokud něco musel příliš obsáhle vysvětlovat. „Stejně jako s těmi vašimi doktory. Jejich věda tvrdošíjně trvá na tom, že když někomu pár dnů netluče srdce, pak je definitivně mrtvý. I kdybych se přímo před nimi sebral a odešel, nepřesvědčilo by je to o opaku.“
Andrej ani nedutal. Medicínu sice s červeným diplomem nevystudoval, ale nějaké znalosti o krevním oběhu měl. Dost na to, aby se dovtípil, že árijcovy výkony jsou za hranicemi běžných lidských možností.
„Víte alespoň něco o divizi Totenkopf? O Hitlerově zájmu o paranormální jevy? Říká vám něco teorie duté Země?“ zeptal se árijec, ale Andrej jen užasle zakroutil hlavou. Árijec protočil oči v sloup, aby zdůraznil, jak je podle něj Andrej natvrdlý, ale pak začal vysvětlovat: „Třetí divize SS nazývaná Totenkopf měla za úkol prozkoumat možné využití paranormálních jevů ve válce. Zkoušela rakety naváděné pouhým jménem, hledala Archu úmluvy a prováděla různé prastaré rituály na oživení mrtvých.“
„Vy jste v té době žil? Za Druhé světové války?“ Andrejovi běžel před očima obrázek Steina, když říkal: ‚Za mého mládí se takový póvl jako jste vy posílal do pracovních táborů.‘ Spousta věcí mu najednou začala dávat smysl.
„Ano, přesně tak. Právě jsem se k tomu dostával. Ze snů divize Totenkopf by se uskutečnilo jen velice málo, kdyby neměla jednoho vynikajícího vědce – Franka Steina. Frank byl vždy velmi zanícený pro to, aby Říše ovládla svět a byl tomu ochoten obětovat vlastní život. Sám na sobě ozkoušel velké množství svých nápadů, než konečně vznikly Projekty.“
„On vás..,“ Andrejovi se nedostávalo to správné slovo: „Vyrobil?“
„V určitém smyslu ano. Vždy, když byl na bitevním poli zraněn nějaký vysoko postavený důstojník, a bylo jasné, že bez zázraku brzy zemře, získal Stein nového pokusného králíka. Ne všechny jeho pokusy se ale zdařily tak jako tomu bylo u mne. Právě naopak, z nějaké stovky obětí se do závěrečné fáze dostala pouhá polovina. Stein ovšem nikdy nevyrobil dva naprosto stejné Projekty, všechny měly jedinečné schopnosti, které samy postupem času odhalily.“
„Vy jste byl jeho nejlepší výtvor, že je to tak?“
„Těžko říct. Například Projekty číslo dvanáct a třináct projevovaly vysokou odolnost vůči teplotním výkyvům. Nedělalo jim potíže dlouhodobě přežít plus šedesát stupňů. Projekt třicet dva byl velmi rychlý. Dokázal běžet rychlostí až šestatřicet kilometrů v hodině. Vzpomínám si ale i na výtvory, díky nimž se Steinovo vedení rozhodovalo, jestli by jeho pokusy neměly být pozastaveny.“
„Vždyť jste říkal, že pracoval pro Říši? Navíc si vedl velmi dobře, tak proč by se ho chtěli zbavit?“
„Spousta Steinových kolegů mu záviděla jeho úspěchy. Mysleli si, že kdyby jim Führer svěřil vedení výzkumu, dokázali by to udělat ještě lépe. To ale nebylo hlavním důvodem k odstoupení. Projekt čtyřicet jedna se po svém stvoření utrhl z řetězů, které ho poutaly a začal vraždit vše živé. Základna v Pennemüde tehdy utrpěla vážné škody a Stein jen taktak přežil. Aby se zachránil, provedl na sobě několik chirurgických zákroků. Tak vznikl Projekt číslo čtyřicet dva.“
„A co čtyřicet jednička? Co se s ní stalo?“
„Zajímavá otázka. Holýma rukama si probojovala cestu ze základny a od té doby jí nikdo neviděl. A já upřímně doufám, že to tak navždy zůstane. Její přínos pro Steinovy pokusy byl ale daleko větší, než by se mohlo zdát. Stein si naplno uvědomil, že Projekty mu kdykoliv mohou vypovědět poslušnost a podnikl jistá opatření. Když byly další Projekty uvedeny do provozu, tak nad každým z nich stál a oznámil mu, že jeho organismus je napojen na dálkové ovládání a pokud nesplní jakýkoliv rozkaz, bude bez prodlení vypnut. Samozřejmě to byla jedna velká lež, ale požadovaný účinek to mělo.“
„Kolik Projektů přežilo do dnešní doby?“
„Nejspíše jen já a Stein. Spousta jich zemřela na bitevním poli, pár přestalo fungovat. A šedesát jednička zmizela ihned po svém stvoření.“
„Cože? Jak zmizela?“
„Zmizet, Herr Kazansky, znamená, že něco v jedné chvíli je na místě, kde byste to čekal a v další už to tam prostě není a vy nevíte, co si o tom máte myslet.“
„Jak to, že o Projektech nikdy nikdo neslyšel? Musely přece zůstat nějaké záznamy.“
„Celý výzkum byl přísně tajný. Navíc, když Hitler spáchal sebevraždu, Stein se postaral o to, aby byly všechny důkazy zničeny. Rád bych vám ale sdělil něco mnohem důležitějšího. Jak jistě víte, Stein odjel pryč. Hádám, že se teď nachází ve svém sídle nedaleko Kavkazu. Zkouší tam nové metody, jak vyrobit další Projekty. To mu nesmíme dovolit, Herr Kazansky. Jeho snem je znovunastolit Říši a stát se novým führerem. Dávám dohromady tým, který by byl schopen učinit přítrž jeho pokusům. Vy jste doktor, a proto byste se mi hodil. Nemám, co bych vám nabídl jako dostatečnou protihodnotu. Peníze nemohou vyvážit riziko, které budeme muset podstoupit. Přesto vás prosím – pomozte mi.“
Andrej věděl, jak odpoví, už když árijec řekl, že sestavuje vlastní mužstvo. Ne kvůli světu, ani kvůli sobě. Soňa by si ze všeho nejvíc přála, aby do toho šel a to pro něj byl víc než postačující důvod.
„Kdy vyrážíme?“
* * *
„Schießen!“
Andrej padl k zemi. Nad hlavou mu zahvízdalo několik kulek z lehkého kulometu M60E4. Jedna z nich mu rozčísla kombinézu.
„Pohyb, pohyb, běží ti čas!“ zařval Croaker. Tomu se nedalo odporovat.
Andrej sáhl k pasu a tasil Desert Eagle. Pozorně se kolem sebe rozhlédl. Zatím se nikde nic nehýbalo, tak se pomalu začal plazit vpřed.
Nalevo od něj se mezi sutinami vztyčila maketa nacistického vojáka.
Andrej se vymrštil a třikrát zmáčkl spoušť. Střílel velmi přesně a zasáhl maketu do míst, kde by skutečný člověk měl oči a srdce. Poté se bleskově otočil a vyrazil k bráně.
Ozval se výstřel.
Andrejovi se na pravé ruce objevila červená tečka. Od teď už tuhle ruku nemohl používat, taková byla pravidla.
Přehodil si tedy zbraň do levačky a zasypal postavu salvou ran. Maketa teď vypadala, jako kdyby si na ní vybíjel choutky nějaký obzvláště zvrhlý sadista.
Andrej na nic nečekal. Od brány ho dělily pouhé metry. Nerozhlížel se a ihned se opět rozběhl. Těsně před bránou ho přepadl velmi neblahý pocit.
Skočil.
Nad hlavou mu znovu prosvištělo několik ran.
Dopadl do kotoulu a setrvačností se mu podařilo překonat cílovou čáru.
* * *
„To nebylo špatné,“ řekl uznale Eric Croaker.
Andrej zhluboka oddychoval, kombinézu měl skrz naskrz propocenou. Eric mu zatím počítal skóre. Na tváři přitom měl velmi soustředěný výraz. Andrej odhadoval, že to byla ta nejtěžší matematika, kterou v životě zakusil.
Eric pro něj vůbec představoval jednu velkou záhadu. Už jen jeho zjev dokázal ledaskoho odstrašit. Ačkoliv byl čistokrevný černoch, tak měl na levém rameni vytetovaný srp a kladivo a zásadně si vlasy nechával ostříhat dohola.
Prý pocházel z New-Yorkského černošského ghetta a byl tam trestně stíhán za vraždu policisty. Říkalo se, že ten nešťastník se choval hrubě k jeho matce, a tak ho Croaker umlátil k smrti. Židlí.
Mužstvo si z něj za jeho zády dělalo legraci, protože nedokončil základní školu.
Vyhodili ho z druhé třídy.
„Pět set šedesát dva bodů. Zatím tvůj nejlepší výsledek. Tři týdny výcviku ti velmi prospěly,“ Eric si zastrčil zápisník do kapsy. Čísla ho zřejmě značně vysilovala. „Nepotrvá to dlouho a půjdeme do akce. Mark ti dá veškeré potřebné informace. Nějaké otázky?“
„Ne, díky,“ odpověděl Andrej a odbelhal se pryč.
* * *
„Fjóva, tak z Andreje už je velkej chlap,“ ušklíbl se Mark.
„Máš recht. Pět set bodů, kdy já jsem to naposledy měl? Už si vzpomínám, bylo mi tenkrát čtrnáct a těsně před cílem jsem zakopnul,“ přisadil si Hans.
Andrej zatím mlčky jedl místní pochoutku. Fazole s chlebem.
Na žertíky zdejší oblíbené dvojky si po čase zvyknul a byl rád, že se mu dostalo příležitosti ty dva poznat i z jiné stránky než za oné osudové noci.
„Nevím, co na tobě šéf vidí, vypadá to, že tě nechá řídit našeho Panthera,“ nadhodil Mark. Šéfem samozřejmě myslel Projekt patnáct.
„Coto?“ nechápavě se zakuckal Andrej.
„To zas jednou svěřil šéf naše životy do těch pravých rukou,“ Hans vrhl kamsi vzhůru úpěnlivý pohled.
„Panther, to je v podstatě trochu větší škodovka. Teda kromě toho, že má dělo a pancéřování. Ale jinak nepoznáš rozdíl,“ vysvětloval Mark.
„Ale neboj, tohle není klasický Panther. Šéf na něm pořádně zapracoval. Je daleko rychlejší, odolnější a prostornější. Ale stejně bych nechtěl sedět na místě řidiče, až najedeme na protitankovou minu.“
„Na protitankovou..?!“ řekl Andrej, ale Mark ho nenechal domluvit.
„Buď v klidu, my dva za tebou budeme stát a kdyby se ti něco stalo, hned tě vystřídáme. Kdyby se ti třeba udělalo nevolno nebo by na tebe přišla náhlá indispozice.“
„Proč vlastně nebude řídit Projekt patnáct?“ zeptal se Andrej.
„Šéf bude zrovna v té době mít jiný starosti.“
„Se zbytkem našich chlapů podráždí ty parchanty z druhý strany. Někdo holt musí udělat tu špinavou práci.“
„A někdo taky musí zneškodnit ten jejich vrtulník. To víš, kdyby to do nás spustili z něj, asi bychom daleko nedojeli. Až se to šéfovi podaří, dá nám znamení.“
„Je mi to úplně jasný,“ povzdechl si Andrej.
* * *
Pomalu se rozednívalo. Andrej ležel na posteli a znuděně koukal do stropu. Ačkoliv bylo okolo páté, věděl, že už neusne. Oknem se do jeho pokoje valilo unavené ranní světlo a poskytovalo Andrejovi výhled na rozlehlou střelnici. Za střelnicí se nacházela běžecká dráha a garáže.
Přestože byl zdejší komplex velmi rozlehlý, nenašlo by se mnoho lidí, kteří by mohli určit jeho polohu. Rusko je, co se tohoto týče, zemí neomezených možností a pár čtverečních kilometrů ohrazených ostnatým drátem se v něm lehce ztratí. Projekt patnáct se tu prý dokonce úspěšně schovával po svém útěku z Třetí Říše.
Na dveře Andrejova pokoje kdosi zaklepal. Andrej tak nějak tušil, kdo to bude a nemýlil se.
Projekt patnáct.
„Neruším?“ optal se přátelsky.
„Ani ne, stejně jsem nemohl usnout,“ odpověděl Andrej zdvořilostní frází, která v téhle chvíli frází rozhodně nebyla.
„Dnes před půlnocí zaútočíme,“ konstatoval árijec.
„Jaké nám dáváte šance?“
„Velmi vysoké. Počkejte, až uvidíte mé lidi v akci. Dříve sloužili ve francouzské cizinecké legii, ale později se ke mně připojili. Francouzská vláda jim zkrátka nemůže nabídnout tolik co já. Věřím, že běžní vojáci nám dělat problémy nebudou.“
„Ne? Pak tedy čekám, že v tom bude nějaký jiný háček.“
„Máte pravdu, Herr Kazansky. Doktor Stein není obyčejný člověk, stejně jako já je to projekt. Když na to přijde, tak dokáže podávat výkony, o kterých se vám ani nesní. Zabít ho nebude jednoduché, ale, jak oba víme, cesta dlouhá tisíc mil začíná jedním krokem,“ řekl Projekt patnáct a sejmul ze zad kladkovou kuši s laserovým zaměřovačem. Andreje překvapilo, že si jí do této chvíle nevšiml.
„Podobné hračky jsem dal i Ericovi a dalším. Tyhle zbraně jsem speciálně vyvinul pro to, aby byly schopné doktora Steina jednou provždy poslat na onen svět,“ dokončil Projekt patnáct.
Andreje nenapadlo nic smysluplného, co by měl říci. Nedávno si však slíbil, že už ho nic nepřekvapí a proto kuši s poděkováním přijal.
* * *
Byla jasná, úplňková noc.
Vrtulník značky Sikorsky parkoval na vybetonované ranveji a kolem něj obcházeli čtyři nacisti. V rukou drželi kalašniky a co chvíli vrhali své pohledy kamsi do tmy.
Za jejich zády stála rozlehlá budova, tedy spíše hotová pevnost. Už jen její dveře byly opancéřované a postavené tak, aby se za nimi dalo krýt. Okna zakrývaly okenice z jakéhosi skelnatého materiálu, nepochybně neprůstřelného.
Před vrtulníkem se nalézal mírný svah, který zakončovala dvoumetrová zeď. Na zdi se občas zaleskly objektivy bezpečnostních kamer. Stein zcela evidentně nehodlal nic ponechat náhodě.
V jednom okamžiku bylo až podezřelé ticho.
Ve druhém se třikrát zablesklo.
Tři bezpečnostní kamery se naráz rozprskly do všech stran. Nacisti s sebou zděšeně trhli.
Instinkt každému člověku velí se nejprve kouknout, co že se to vlastně rozprsklo a teprve pak až se krýt. A v takových situacích bývá těch půl vteřiny životně důležitých. Doslova.
Když se zablesklo podruhé, nacisti se ihned poroučeli k zemi. Rčení ‚blýská se na lepší časy‘ tím nabylo zcela nového významu.
Z houštin za zídkou se zvedlo jedenáct postav. Díky černým neprůstřelným vestám a kuklám na hlavách téměř splývaly s pozadím. Kvůli lepšímu maskování měly začerněné dokonce i okolí úst a očí.
Bleskurychle začaly sprintovat k zídce. Těch pár desítek metrů jim připadalo jako věčnost. V každém okamžiku se ze dveří budovy mohli vyrojit další nacisti.
K zídce se dostali bez problémů. Rukama se zachytit za vrchol zídky a přehoupnout se přes ní jim také mnoho času nezabralo. Pod pochromovanými rukavicemi jim křupaly střepy skla.
Na druhou stranu se jako první dostal Projekt patnáct.
A pak se ze dveří začali rojit náckové.
Tihle už ovšem byli připravení na to, co je tu čeká. Ihned zaklekli do předem připravených palpostů a začali tmu před sebou systematicky kropit dávkami z kalašniků.
Ozval se výkřik. A bohužel nebyl jediný. Ani největší profesionálové neumírají potichu. Zvlášť, když jim kulky protrhnou obě plíce.
Projekt patnáct zhodnotil situaci. Tohle vůbec nevypadalo dobře. A vrtule Sikorského se začala pomalu otáčet.
* * *
„Neměli bychom konečně vyrazit?“ Mark porušil mlčení. Z dálky se k Pantherovi nesly zvuky boje. Na druhé straně se už střílelo. A to pěkně zostra.
„Ne. Dokud nám nedají znamení,“ Eric odpověděl stroze jako vždy. Stál za madly děla, které tu všichni pracovně nazývali Tlustá Berta.
Mimo tyhle dva chlapíky se ještě v Pantherovi nacházel Hans a dalších deset legionářů. A samozřejmě Andrej. Legionáři mlčky seděli jeden vedle druhého po stranách vozu, nabité samopaly v rukou. Zkrátka tu bylo pěkně narváno.
Andrej konečně zjistil, jak to přesně vypadá, když je atmosféra tak hustá, že by se dala krájet.
* * *
Vrtulník startoval.
Árijec pochopil, že teď má svou poslední šanci. Pak se veškeré jeho plány velmi zkomplikují. Jednou rukou dal znamení legionářům, aby odvedli pozornost nacistů s kalašniky. Druhou vytrhl pojistku granátu.
V té chvíli ho od výbuchu dělilo pět vteřin.
Po ranveji se cosi mihlo. Projekt patnáct běžel rychle. Hodně rychle. Čas se změnil v hustou, melasovitou hmotu. Nepochybně by se dala krájet.
Čtyři vteřiny.
Legionáři se nevzdávají jen tak lehce. Jejich oči už viděly příliš mnoho smrti na to, aby s nimi mohla otřást. Nacistické střelbě posílali pravidelné odpovědi s pozdravy od pánů Heckelera a Kocha.
Je až neuvěřitelné, kolik vystřelených nábojnic může cinknout o zem během jedné vteřiny.
Bylo jen otázkou času, než si nacisti Projekta patnáct všimnou. A čas se teď neuvěřitelně vlekl. Několik nácků se tedy jalo věnovat svou pozornost i jemu. Ačkoliv árijec v běhu připomínal rozmazanou šmouhu, kulkám se vyhnout nedokázal.
Dvě vteřiny.
Projekt patnáct ucítil prudkou bolest pod levou klíční kostí. Před očima se mu objevilo několik mžitek. Zakopl. Nechybělo mnoho a granát by mu vypadl z ruky. Takhle jen ztratil drahocennou vteřinu.
Vrtulník se odlepil od země. Jeho rotor předl v pravidelném rytmu a obě vrtule nezadržitelně nabíraly stále vyšší otáčky. Při bližším pohledu bylo vidět, že pilot v nenadálém zmatku zapomněl dovřít posuvné dveře.
Asi se hodně divil, když jimi prolétl granát.
Vrtulník vybuchl v oslnivé explozi hýřící všemi barvami. Škoda, že v okolí nebylo více diváků, kteří by ji mohli sledovat. Více živých diváků.
Projekt patnáct odpálil signální světlici. V porovnání s výbuchem vrtulníku vypadala dost uboze.
* * *
Andrej šlápl na plyn nebo alespoň na to, co plyn nejvíce připomínalo a Panther prudce vyrazil vpřed.
V minulých dnech Andrej s Projektem patnáct řízení Panthera důkladně procvičovali. Opravdu to nebylo těžké. Andrejovy pokyny zněly jasně: pořád jeď a jeď a kdyby se ti nějaký nacista připletl pod kola, tak ho pokud možno přejeď.
Andrej nechtěl rozsvítit světla a zbytečně na sebe upozorňovat, a tak ho závora, která se náhle vyloupla ze tmy, trochu zaskočila.
Srážka se závorou Panthera ani nezpomalila. Vůz s sebou jen lehce cuknul.
Na Pantherův pravý bok cosi zabubnovalo.
Andrej rychle pochopil, co to bylo. Nacisti si na ně přivezli kulomety. Naštěstí tímhle kalibrem mohli Pantherovi nanejvýš pošimrat lak.
Eric pevněji sevřel madla Tlusté Berty a její hlaveň natočil směrem, ze kterého se ozývala střelba. Berta hlasitě zaštěkala a Panther byl hned o několik těžkotonážních nábojů lehčí. Andrej uslyšel pár výbuchů a střelba utichla.
Pak už jen zadoufal, že se nenaplní Markova předpověď o protitankových minách.
Vzápětí pod Pantherovými koly cosi explodovalo.
Vůz nadskočil. Andrej by přísahal, že přinejmenším metr. Na palubní desce se rozsvítilo několik červených kontrolek.
„Toho si nevšímej, jedem dál,“ Mark se rozhodl zůstat ledově klidný. Andrej hádal, jak dlouho mu to vydrží. Tipoval, že asi tak než najedou na další minu.
A ta na sebe nenechala dlouho čekat.
Panther znovu nadskočil. Tentokrát se k červeným kontrolkám přidaly i zvukové efekty. Pantherem se rozlehlo hlasité kvílení sirén. Hans si zcela zjevně s počítači rozuměl, a tak kvílení ukončil jednou ranou pěstí do palubní desky. Pak samozřejmě nezapomněl Andreje uklidnit, že se pořád ještě nic neděje.
Na obzoru se vyloupla brána do Steinovy základny. Vzhledem k rozměrům Andrej hádal, že náklaďáky obvykle zajíždí přímo do ní. Panther by se tam určitě vešel taky. Mělo to ale drobný háček.
Brána byla zavřená.
„Šlápni na to,“ zařval Eric. Přesně tohle Andrej slyšet nechtěl.
Hlaveň Tlusté Berty se natočila směrem k bráně. Vzápětí dělo znovu zaštěkalo a vyplivlo další náboje. Brána vydržela hodně, ale po třetím výstřelu se rozlétla na kousky.
Andrej z toho ovšem žádnou radost neměl. Právě totiž shledal, že mají problém. Velký problém. K Pantherovu levému boku se cosi blížilo. Na první pohled to vypadalo jako teplem naváděná raketa. Druhý pohled se Andrej rozhodl neriskovat.
A pak už nastala jen dlouhá a velmi hlasitá exploze.
* * *
Projekt patnáct zhodnotil dosavadní vývoj střetnutí. Zbývalo šest legionářů proti pěti nacistům. Docela fér bitva.
Kromě toho, že jeden z nacistů svíral madla kulometu.
Rozdíl mezi samopalem a kulometem, byť lehkým, je velmi zásadní. Každý voják alespoň přibližně ví, jakou má takový M2HB kadenci, ale dokonale ho s ním seznámí teprve počet mrtvých za vteřinu.
Hlaveň kulometu opsala oblouk. Po celou dobu chrlila lavinu rozžhavených kulek. Což stačilo k odrovnání tří legionářů.
A netrvalo to déle než půl vteřiny.
Projekt patnáct vycítil vhodnou příležitost. Než se kulomet otočí zpět k němu, bude to ještě nějakou tu půl vteřinku trvat. Rozběhl se (jako) o život.
Hlaveň kulometu se opět o kousek otočila. Jeden z legionářů se pokoušel krýt za troskami vrtulníku, ale nebylo mu to nic platné. Dávka z kulometu si nekompromisně prorazila cestu mezi rozházenými plechy a zasáhla nebohého legionáře přímo do hlavy.
Zbytek bojujících měl příležitost přesvědčit se, že šedá kůra mozková je opravdu šedá.
Projekt patnáct jen tak mimochodem sundal dva nacisty. Stáli v jedné řadě, a tak na jejich odstřelení nemusel vyplýtvat mnoho střeliva.
Úspornost především.
Hlaveň kulometu se nebezpečně blížila. Tentokrát se už nezaměřovala na legionáře, ale hledala Projekt patnáct. To se ovšem ukázalo jako zásadní chyba.
Zbylí dva legionáři se vrhli vpřed a znovu nacistům poslali pár srdečných pozdravů od Hecklera a Kocha. Takovou srdečnost náckové očividně nečekali a dva z nich se poroučeli k zemi.
Hlaveň kulometu se znovu obrátila.
Legionáři zalehli na ranvej. Smršť kulek si je ale našla i tam. Jeden z nich zemřel bezhlesně. Opět se totiž potvrdila známá pravda o šedé kůře. Druhému kulky napřed utrhly ruku a posléze rozpáraly břicho. Žádná neprůstřelná vesta není dokonalá.
Nacista, který obsluhoval kulomet, se cítil velmi sebejistě. V očích měl vzrušený výraz, ruce se mu chvěly nadšením.
Stejný výraz mu v očích zůstal i po tom, co mu Projekt patnáct proudem kulek oddělil hlavu od těla. Není nad přesnou střelbu.
Árijec se kolem sebe rozhlédl. Po ranveji se válely trosky vrtulníku, mrtvá těla, úlomky kostí a celé to tu páchlo čerstvou krví.
„Jak u Verdenu,“ poznamenal Projekt patnáct. Nehodlal se tu ale zdržovat a obdivovat plody své práce. Raději ihned proběhl dveřmi přímo do Steinovy pevnosti.
Bohužel hned za první zatáčkou narazil na nacistu. To by ani tak nevadilo, kdyby ten chlápek nedržel prst na spoušti jakési zbraně.
Ta zbraň nechutně připomínala plamenomet.
* * *
Pantherův pancíř zasténal, ale vydržel. Výbuch ho odhodil asi tak dva metry vpravo a převrhl na bok.
„Ven, všichni ven!“ zařval Eric. Nemusel to říkat dvakrát.
Bezpečnostní pásy naštěstí uchránily Pantherovu posádku před vážnějším zraněním. Pístům, které otvíraly zadní dveře, se kupodivu také nic nestalo. Andreje napadlo, že teď měli všichni víc štěstí než rozumu.
Venku samozřejmě čekali nacisti s nabitými kalašniky.
Legionáři začali vybíhat z Panthera. Nebýt jejich speciálních oděvů zvaných IPPS, asi by je nacisti postříleli jak prasata na porážce. Tato výstroj bývá ale obvykle používána speciálními jednotkami. Zahrnuje plynovou masku, je nehořlavá a 0.357 Magnum jí ze tří metrů tak akorát poškrábe.
Nacisty to asi velmi zaskočilo. Soudě podle toho, že se tvářili překvapeně, když umírali.
Konečně z Panthera vyskočil také Andrej. Byť i on na sobě měl IPPS, jeho útroby svíral ochromující strach. Chtělo se mu zvracet. Trénink a místo, kde vám kolem uší hvízdají ostré kulky, se zásadně liší.
„Tak se sakra neflákej a běž k bráně,“ okřikl ho Eric. To Andreje probralo. Přes záda si přehodil kuši, kterou dostal od árijce, uchopil svůj Heckler & Koch MP5 a rozběhl se.
Hnal se příliš bezhlavě. Žádný div, že si ho nějaký nacista vybral jako svůj cíl.
Andreje srazil proud kulek. Samopal mu vylétl z rukou.
Mark se otočil a zaklekl. Nacistu měl teď přímo na mušce. Stiskl spoušť.
Málokdo by věřil, jak rychle se dá přijít o obě oči a mozek k tomu. Stane se.
„Vstávej!“ Hans táhl Andreje do bezpečí. Andrej se cítil jako přejetý parním válcem. Jeho neprůstřelná vesta sice všechny střely zadržela, ale síla nárazu na jeho pokožce zanechala víc než jen modřiny.
Andrej přesto věděl, že teď si nemůže vybírat. Buď se vzchopí a bude s ostatními pokračovat dál nebo zůstane zde a napíše si svůj vlastní nekrolog. Jasná volba.
„Seberte se, chlapi. Jdeme si podat Steina,“ rozkázal Eric. Nečekal na ostatní a ponořil se do temných hlubin Steinovy pevnosti. Zbytek následoval jeho příkladu.
* * *
Frederick Hermann sám sebe vždy považoval za velmi realistického člověka. Kdyby tedy mohl vyprávět o tom, co se mu vlastně stalo, řekl by, že měl halucinace. Bez hlasivek se ovšem těžko vypráví.
Frederick čekal na muže jménem Dieter Stecke. Frank ho předtím důrazně upozornil na to, aby byl nanejvýš opatrný. Stecke prý prošel tím nejlepším výcvikem a je velmi nebezpečný.
Frederick udělal přesně to, co mu bylo řečeno. Stecke mu vběhl přímo do rány. Na tom by nebylo nic divného. To se stává i těm nejlepším.
Frederick pak samozřejmě zahájil palbu. Vzápětí ucítil zápach spáleného masa. Na tom také nebylo nic divného. Maso špatně hoří, to ví každé malé dítě.
Záhadné věci se začaly dít až pak. Frederick viděl, jak se k němu Stecke blíží. Skrz plameny. To si nelze vysvětlit jinak než jako halucinaci.
A nakonec se stala ta nejpodivnější věc. Stecke přišel až k němu a holýma rukama mu utrhl hlavu. A každý rozumný člověk přece ví, že něco takového prostě není možné. Opravdu.
* * *
„Kretén,“ Projekt patnáct odkopl bezhlavé tělo. Předtím z něj nezapomněl vymotat plamenomet.
Nyní ovšem stál před menším problémem. Ne že by s takovou situací nepočítal. Profesionál musí být vždy připraven na každou zákeřnost. Zamčené dveře se mezi ně rozhodně počítaly také. Samozřejmě, že byly jako na potvoru příliš mohutné a vyztužené ocelí, aby je nemohl vyrazit ani někdo s jeho silou.
Pravý profesionál s sebou vždy nosí trochu plastické trhaviny.
* * *
Podlaha se otřásla.
Na druhé straně základny zaduněla detonace.
„Šéf si hraje,“ poznamenal Mark.
* * *
Andrej zatajil dech.
Přímo před ním stál Frank Stein v uniformě nacistického generála. Neměl žádnou zbraň. Alespoň žádnou střelnou zbraň. Na zádech se mu jen tak mimochodem houpala katana v černě lakované pochvě.
„Tato budova je příliš rozlehlá. Hledali byste mě tu velmi dlouho,“ řekl Stein. Usmíval se. Jeho záměry se nedaly odhadnout, oči mu zakrývaly černé brýle. „Usnadnil jsem vám práci.“
„Zabijte toho hajzla!“ zařval Croaker.
Stein tasil katanu.
Zamířilo na něj čtrnáct samopalů. Po čele mu stékala krůpěj potu.
Čas se opět změnil v hustou, melasovitou hmotu. A Stein ho nakrájel na kousky. Katanou.
Nacista se vrhl přímo vpřed do hloučku legionářů. Pohnul se tak rychle, že nikdo z nich nestačil vystřelit. V běhu se ledabyle ohnal samurajským mečem. Vedl sek šikmo přes klíční kost. Katana projela skrz legionářovu IPPS, jako kdyby jí nebránilo víc než papír.
Vzduch naplnil zápach vyhřezlých vnitřností.
Krůpěj Steinova potu dopadla na zem.
Strhla se bitka. O výstřely vskutku nebyla nouze. A nikdo nemůže být tak rychlý, aby se vyhnul kulce. Ale Stein na sobě dosud neměl ani škrábnutí.
Andrej sejmul kuši. Natáhl jí a do drážky vložil šipku. Nedařilo se mu Steina přesně zaměřit. Jeho pohyby mu připadaly rozmazané, nedokázal ho udržet v hledáčku. Co se dalo dělat. Risknul to.
Stein uchopil Marka za zápěstí, ve kterém svíral Mausera. Ozvalo se křupnutí. Poté mu zkroutil ruku. Ozvalo se druhé křupnutí.
Šipka se dostala na půl cesty mezi Andrejem a Steinem.
Eric na Steina namířil samopal. Hlaveň MP5 mu zavrtal přímo do zad.
Hrot Andrejovy šipky se nezadržitelně blížil k Steinovu levému oku.
Nacista jednou rukou zvedl Marka a odhodil ho stranou. Letící tělo plnou silou narazilo do betonové zdi. Zvuk, který se ozval tentokrát, připomínal spíše lupnutí.
Vzápětí Stein zachytil Andrejovu šipku mezi palec a ukazováček. Dva centimetry od svého levého oka.
Eric si byl stoprocentně jistý zásahem. Právě mačkal spoušť.
Před očima se mu prohnalo ostří Steinovy katany. Čistý sek prošel oběma loketními klouby. Samopal neškodně spadl na zem. Ericovy dlaně ho stále pevně svíraly.
Nacistickou uniformu zbarvily dva proudy rudé krve.
A pak se počet přítomných ztenčil na polovinu.
* * *
Napřed Stein ukončil Ericovo trápení.
V rychlém sledu se pak k zemi poroučeli další. Stein rozdával rány jako šílený. Sekal a bodal, prýmky na jeho uniformě už byly k nepoznání. Brodil se legionářskou krví, odkopával jejich vnitřnosti, jen aby mohl pokračovat v zabíjení.
Připomínalo to tu jatka. A Stein se choval jako řezník mezi prasaty. Pracovitý řezník
* * *
„Vypadá to, že jdu pozdě. Oslava už je v plném proudu.“
Projekt patnáct držel v rukou Flammenwerfer 85.
Jeho pohled se střetl se Steinovým. Vypadalo to jako shledání otce se synem. Poslední shledání. Stein si pomalým pohybem sejmul černé brýle.
Na zlomek vteřiny se oba proměnili v rozmazané šmouhy.
Projekt patnáct pozvedl hlaveň plamenometu. Vytryskl z ní sloupec hořících plynů. V porovnání se Steinem se šířil tempem přímo šnečím.
Nacista se odrazil od země. Nedá se říct, že by skočil. Letěl by bylo mnohem výstižnější. Plameny mu olízly podrážky bot.
V polovině své dráhy napřáhl katanu. Oběma rukama ji zdvihl nad hlavu a sekl.
Projekt patnáct upustil plamenomet.
Ostří katany pročíslo vzduch.
Árijec bodnul špičkami prstů proti Steinovu krku. Ukazováček projel nacistovým hrtanem. Sklouznul po páteři a vynořil se na zátylku.
Katana neškodně cinkla o zem.
Stein sebou ještě zaškubal. A znehybněl.
* * *
„Šéf odpálí nálože a můžeme vyrazit,“ konstatoval Mark. Andrej mu právě dával ruku do sádry. Přeci jen se nakonec jako doktor uplatnil. Steinovo řádění přežil díky tomu, že se v pravou chvíli schoval pod hromadu mrtvol.
„Au, dávej pozor,“ okřikl ho Mark, když Andrej zkoušel, jestli sádra drží pevně. Ošetřovat dvojitou zlomeninu není žádná legrace.
„No no, ty hrdino. Snad něco vydržíš,“ ušklíbl se Hans. On dopadl z celé trojky nejhůře. Z obvazů mu čouhal jen obličej. Andrej přemýšlel, jestli by se potřebné množství sádry nedalo lépe zamíchat zednickou lžící.
Z celé Ericovy skupiny přežili jen tito tři. Zbytek podlehl svým zraněním. Na druhou stranu to pro každého z nich znamenalo větší podíl na kořisti.
„Teď si to můžu dovolit. Tímto dnem odcházím do důchodu a pozítří odjedu na Bahamy,“ odvětil Mark.
„Kolik vlastně bylo na účtech, od kterých jsme získali čísla?“ optal se Andrej.
„Mnógo a mnógo. Až mě ošetříš, tak můžeš s klidným srdcem pověsit doktořinu na hřebík. Ale rozhodně ne dřív.“
„Vždyť z tolika peněz ani nebudu mít radost,“ zavtipkoval Andrej.
„Nevím, jak ty, ale já se rozhodně těším, až si s Bushem potřesu pravicí jako rovný s rovným,“ odpověděl Mark s vážnou tváří.