Vladimír Šlechta
Pár let jsem učil na stavební průmyslovce. Někdy to bylo zábavné, někdy neuvěřitelně otravné.
Vyučování probíhalo asi takovýmhle způsobem:
Ing. Šlechta (já): Slečno Řípová, ukažte mi sešit.
Slečna Řípová: Já ho nemám.
Ing. Šlechta (já): To máte docela smůlu a čekají vás samé nepříjemnosti.
Slečna Řípová: Já jsem půjčila sešit Rejškové a ona ukončila studium a nevrátila mi ho.
Ing. Šlechta (já): Slečno Řípová – před třemi tisíci roky tady byl prales. Člověk, který si nedal pozor, byl okamžitě začleněn do potravního řetězce. A dneska – dneska je to stejné. Kdo si nedá pozor, ten rychle skončí. Vy, slečno Řípová, mi nepřipadáte dost silná, abyste přežila v drsném světě.
A nebo:
Ing. Šlechta (já): Tady vám nesu opravenou písemku, dopadla hrozně. Jako pedagog jsem zděšený, ale jako podnikatel mám radost, protože mezi váma mi určitě neroste konkurence.
Následující výroky jsem opsal z „novin“, vydaných u příležitosti maturitních plesů maturitních ročníků směru doprava/voda 2003 a pozemní stavitelství 2005
Student Gregor vysvětluje, proč má nový sešit a ten starý nemůže najít (prý mu ho sežral papoušek)
Ing. Šlechta: „Tahle škola je od toho aby oddělila silné od slabých. Pokud jste tak slabý, že si necháte sežrat sešit od papouška, tak na tuhle školu nepatříte“.
* * *
Student Gregor říká, že je nespravedlnost, když mi ing. Šlechta bere papír na konstrukční cvičení, se kterým si hrál.
Ing. Šlechta: „Nespravedlnost je, když vás mám ve třídě. To je nespravedlnost.“
* * *
Ing. Šlechta vybírá někoho, kdo by mu vypočítal ohybový moment
Ing. Šlechta: „Kdo třeba… Kdo třeba vypadá, že je při smyslech?“
* * *
Ing. Šlechta: „To, že už si pamatuji všechny vaše jména, se mi taky nelíbí, protože jsem své vzácné mozkové buňky zaplácal něčím nepodstatným.“
* * *
Na konci hodiny
Ing. Šlechta: „Ještě nějaké poznámky? Nějaké dotazy?“
Třída: „Ne.“
Ing. Šlechta: „Stihli jste se všichni nasvačit?“
Třída: „Jo.“
* * *
Hodina po polední pauze, část třídy strávila polední pauzu v hospodě a docela to z nich táhne.
Ing. Šlechta: „Já jednoho krásného úterý dojdu za zástupcem, aby přišel s trubičkou, abyste si dejchli.“
Student Jakl: „Ale nejdřív budou dejchat oni!“
Ing. Šlechta: „Tak to bych neriskoval!“
* * *
Ing. Šlechta na studenta Gregora (Gregor měl nový melír): „Vy pořád hrajete fotbal, že jo?“
Student Gregor: „No…“
Ing. Šlechta: „To je vidět podle vašich vlasů.“
* * *
Ing. Šlechta po jarních prázdninách: „Tak jsem vás týden neviděl a líbilo se mi to.“
* * *
Ing. Šlechta: „Pane Melichar, co budete dělat, až vyjdete školu?“
Student Melichar: „V bordelu…“
Ing. Šlechta: „Tak to asi zemřete někde v příkopě, hlady a vysílením.“
* * *
Ing. Šlechta: „Já mám pocit, že část z vás úplně zešílela…“
* * *
Ve třídě je málo studentů, třída se snaží ukecat ing. Šlechtu, aby „sezení“ rozpustil domů… Ing. Šlechta: „Já bych vás klidně rozpustil, ale to byste mi museli sehnat dva velké sudy s kyselinou sírovou!“
* * *
Jsou i světlé chvilky a pan ing. Šlechta nás pochválí: „Ještě nejste úplně nejhorší třída. Ten třeťák, který teď učím mechaniku, tak ten už je naprostý DNO.“
* * *
Ing. Šlechta: „Pane Kačírek, vy chcete jít taky na vysokou?“
Student Kačírek: „Nó… Na policajta.“
Ing. Šlechta: „Tak to je podnět, abych všem řekl, že nesmíte odmaturovat.“
* * *
Ing. Šlechta: „Nechci si kazit den, ale mohl bych ho zkazit vám!“
* * *
Ing. Šlechta zkouší studenta Mareše: „Tak mi nakreslete zemní jímku…. Hm, tak to byl dobrý pokus a teď mi nakreslete zemní jímku.“
A na závěr – něco o červenání:
Během vyučování se mi 3 x stalo, že sem studenty (ty bezelstné mladé lidi) zaskočil nějakou nemístnou poznámkou tak, že se začervenali.
Poprvé:
Jednomu osmnáctiletému „drsoňovi“, ostříhanému na skína a v tričku bez rukávů, jsem položil jednoduchou otázku: „To je opravdové tetování, co máte tady na rameni? Opravdové tetování pro opravdové chlapy?“
A víte co on? Začervenal se.
Podruhé:
Mladý muž (student Foitl) se dovolil, jestli si může (během vyučování) dojít na záchod. Tak tedy šel a když se vrátil, držel v ruce pravítko.
Zeptal jsem se ho: „Vy jste si tam byl něco změřit?“
Třída se smála, hoch se červenal.
Potřetí:
Učil jsem třídu čtenářů. Pod každou druhou lavicí byla rozečtená knížka. Během výuky jsem chodil po třídě a díval jsem se, co čtou.
Pod jednou lavicí jsem našel knížku, která se jmenovala (tuším, bez záruky) Stříbrný trn.
Zeptal jsem se: „To je fantasy?“
„Jo,“ řekl student.
„Je to dobrý?“
„Výborný.“
I nahlédl jsem do knihy hlouběji, přečetl jsem pár slov a došlo mi, že jsem kdesi četl recenzi.
„Není to náhodou o dvou homosexuálních šermířích?“ zeptal jsem se.
„Jo, je to o dvou buzerantech,“ řekl student a začervenal se.