Jmenuju se Vladimír Šlechta.
Narodil jsem se v roce 1960, což je před docela dlouho dobou (řeknu vám, uteklo to, ani jsem si nevšiml).
Pocházím z Jižních Čech a převážnou část života jsem strávil buď v Českých Budějovicích, nebo v jejich těsné blízkosti.
Vystudoval jsem gymnázium v Trhových Svinech (což uvádím kvůli zajímavému názvu městečka) a stavební fakultu ČVUT, obor „vodní stavby“.
Od roku 1984 jsem ženatý (manželka Hana). Mám dva dospělé syny (Jan, Pavel).
To je asi tak všechno.
A nebo ještě něco? Tak třeba:
Když už jsem se zmínil Trhových Svinech: dojížděl jsem tam, protože v Č. B. by mě na střední školu nevzali. Můj tatínek si totiž pěkně polepil kádrový profil. V roce 1967 (tj. v době všeobecné euforie) vstoupil do KSČ, o rok později vyslovil nesouhlas s „bratrskou pomocí“ a pak ho vykopli. Vyhodili ho z vysoké školy, kde učil, nemohl sehnat práci a dojížděl do Berouna.
Pro zajímavost: můj strýček, tatínkův bratr, byl členem komise, která kádrovala a vyhazovala z KSČ „oportunisty“. Třetí strýček byl militantní katolík. Měli jsme pravidelné rodinné srazy, kde se tatínek oportunista hádal se strýčkem komunistou a strýček katolík je nabádal, „že by se měli víc modlit“.
Dospíval jsem v pitomé době. Dítka vyhozených komunistů měla jen velice malou šanci dostat se na střední školu. Já jsem to zmáknul přes Trhové Sviny, kde zatlačil strýček komunista. Jeden můj vrstevník byl přijatý na průmyslovku (dostal oficiální papír), ale ředitel ze základní školy došel za ředitelem průmyslovky a vysvětlil mu, že dotyčný mladík je synem třídního nepřítele. Přijetí bylo zrušeno. A takovýchhle historek bych mohl vykládat spoustu.
Taky jsem absolvoval komunistickou vojnu – v části „Něco ke čtení“ je o tom napsáno.
Patnáct let jsem chodil do zaměstnání a byla to chyba. Být zaměstnancem je na nic. Osm a půl hodiny denně ubíjíte čas v prostředí, které se vám nelíbí a s lidmi, které nemáte rádi. Šéfové po vás chtějí výkony a slibují vám zvýšení platu, když vás pak po pár letech vyždímají, tak vás vykopnou a zaměstnají někoho neopotřebovaného.
I když… Tři roky jsem pracoval jako úředník u hasičů a mám na tu dobu dobré vzpomínky. Taky jsem měl (někde jinde než u hasičů) hrdou funkci „vedoucí projekce a investic“ (asi dva a půl roku). To taky nebylo špatné. Ale jinak (ten zbytek z patnácti let) to nestálo za nic.
Teď jsem (od poloviny roku 1999) živnostník. Projektuju vodohospodářské stavby – vodovody a kanalizace. U hasičů jsem „získal schopnost“ psát požární zprávy, takže je píšu.
Být podnikatelem je pěkně drsný chleba, ale je to lepší, než chodit do práce. Pracovní dobu si určujete sami, peníze, které vyděláte, vám (po zdanění a odvodech) zbydou všechny. Neživíte šéfa (který vás stejně jenom šikanuje, nic nedělá a nic neumí) ani jeho sekretářkomilenku. V ideálním případě si pořídíte vlastní zaměstnance, které můžete do sytosti vykořisťovat a buzerovat.
Jenže… Když jste podnikatel, občas se v noci probudíte a nemůžete usnout. S železnou pravidelností se dostavují průsery, někdy i v houfech – a nikdo je za vás nevyřeší, musíte se postarat sami. Stane se vám, že tři měsíce pracujete 14 hodin denně. Pak najednou nemáte do čeho píchnout a popadají vás deprese. Taky vám kdykoliv, ve dne i v noci, v pátek i ve svátek, volají klienti, že by chtěli přípojku kanalizace nebo požární zprávu na prasečí chlívek. Zapomeňte na volné víkendy a placenou dovolenou. O víkendech uděláte nejvíc práce – nikdo vám netelefonuje a netahá vás po schůzkách. A placená dovolená? Kdo by vám ji asi zaplatil? Pokud se vydáte na „dovolenou“, počítejte s tím, že přijdete o peníze ze zakázek.
Jenže… Jen díky tomu, že podnikám, jsem si pořídil domek v místní milionářské čtvrti. Bohužel, na rozdíl od jiných zbohatlíků jsem všechny své miliony vrazil do rodinného domku a zůstal mi jen (milionový) dluh. Musím ještě hodně pracovat.
And that is all, folks.
Nebo jsem na něco zapomněl?
Pár let jsem externě učil na průmyslovce, ale už jsem s tím přestal.
Jo, a taky jsem napsal nějaké knížky a povídky.
Citát (moje manželka): „Děti, radši moc neutrácejte. Tatínek nedělá na zakázkách a píše si knížku.“