Vladimír Šlechta
Nevím, jak dlouho vznikal systém mazácké vojny – myslím, že začátkem padesátých let tady ještě nebyl. Každopádně už bezchybně fungoval po roce 1975, tehdy se o něm začalo psát v novinách – pár šikanovaných kluků se oběsilo nebo zastřelilo. Prohlašovalo se, že „mazácká vojna“ je neslučitelná se „socialistickou morálkou“, zahajovala se všemožná „očistná“ tažení a tak podobně.
„Ti nahoře“ ovšem neměli zájem“mazáckou vojnu“ zrušit a (tajně) ji podporovali. Byl komplexní systém, sice tak idiotský, že ho museli vymyslet v Rusku, ale fungoval. To, o čem píšu, se s malými (kosmetickými) odchylkami odehrávalo v celém Československu.
Komunistická vojna – osoby a obsazení:
* vojáci základní vojenské služby (také „záklaďáci“ nebo „bigoši polní, vzduchem chlazení“ – nejpočetnější skupina, odhadem 80 % počtu
* lampasáci, tzv. „gumáci“ nebo taky „hlavy gumenné“
* absolventi VKVŠ neboli „špagáti“ (k těm jsem patřil já)
Vojáci základní vojenské služby se dělili do čtyř skupin, přičemž jediným kritériem byl čas strávený na vojně. Tyto skupiny byly: zobáci, půlročáci, mazáci a supermazáci.
Poznámka: základní vojenská služba „záklaďáků“ trvala 2 roky, pro „špagáty“ to byl jeden rok. Nástupní termíny byly v září a v březnu.
„Zobáci“ (také bažanti nebo ptáci) byli naprosto bezprávní tvorové. Odbyli si jednoměsíční přijímač, zakončený přísahou a pak si prožili pět měsíců pekla. Byli buzerovaní různým způsobem, buzeraci bych pracovně rozdělil do tří částí: „vojenská“, „mazácká provozní“ a „mazácká nadstandardní“.
Vojenská buzerace byla naprosto legální: bylo to nepřetržité dodržování vojenských předpisů, neustálé nástupy, salutování, zahlašování se, rovnání věcí ve skříňkách do „komínků“. Zobáci musel salutovat desátníkům, při vstupu do pokoje se zahlašovali („vojín Šíbl hlásí příchod“) a stáli u dveří, dokud jim někdo z přítomných poddůstojníků (což byli většinou mazáci) nedal pohov. Klidně tam tak mohli stát půl hodiny. Kterýkoliv desátník jim mohl vyházet věci ze skříněk s tím, že je mají špatně srovnané a nechat jim je přeskládat – a také to dělali znova a znova. Bylo legální, když „voják druhého ročníku“ vyvedl zobáky na buzerplac a tam je trénoval obraty za pochodu nebo zpěv pochodové písně.
(Pochodových písní jsme si užili ažaž, neboť nás náš „přísný ale spravedlivý“ velitel přihlásil do soutěže v pochodovém zpěvu. Donekonečna jsme obcházeli buzerplac a vyzpěvovali „pró-tí-vál-cé-mír“ dup dup dup, „pró-tí-štvá-ní-klíd“ dup dup dup…).
Zobák se nezastavil. Po večerce je, tu a tam, nějaký mazák „přezkušoval“ z vojenských řádů. Ať se dělo co se dělo, zobáci se vyspali nanejvýš 5 hodin denně. Zobák si nesměl si sednout – s výjimkou půlhodinky při povinném sledování televizních novin. Zobáckým trikem bylo, že si lehli na zem pod kavalce (pod „bidla“) a když byli přistiženi tvrdili, že zespoda napínají prostěradla.
„Mazácká buzerace provozní“ spočívala v tom, že v kasárnách (v „kasinu“) musel být zajištěn běžný provoz. Někdo musel vytřít podlahu a umýt záchody. Podlaha se dokonce leštila. K leštění se používal „kombajn“, což byla dřevěná deska, ke které byly zespoda přitlučené kartáče. Podlaha se napastovala, na „kombajn“ se postavil voják v kanadách a „krouživým pohybem boků“ ho uvedl do pohybu – podlaha získala oku lahodící lesk.
Také bylo nutné škrábat brambory v kuchyni a chodit do stráží – z každé roty se tu a tam vyčleňovala služba. Páni mazáci pochopitelně škrábat brambory nechodili, tam šli zobáci – a na útvaru jich zbylo o to méně. Ti zbylí pak „šůrovali rajony“ až dlouho přes půlnoc.
Zobáci také topili v kamnech. Podle vojenských předpisů musely být v deset večer kamna vyhaslá a popel vynesený. Ve všedních dnech se začínalo topit až tak kolem čtvrté odpolední, což v praxi znamenalo, že kolem sedmé byla kamna rozžhavená do višňového žáru a, pokud mrzlo, se teplota v cimře po ránu limitně blížila k nule.
Poznámka: kamna byla roztopená, pokud bylo čím topit. Vzpomínám na obrovskou hromadu mouru, po které lezli nešťastní zobáci jako šílení příbuzní Ferdy Mravence a rukama vyšťourávali z uhelného prachu kousky uhlí.
„Mazácká buzerace nadstandardní“ spočívala v tom, že mazák byl jakýmsi vznešeným tvorem, kterému museli zobáci posluhovat. Zobáci tedy běhali (na povel „bufet“ a „sahara“) pro jídlo a pití. Na některých útvarech prý zobáci dostávali z domova peníze, aby mohli pro mazáky nakupovat kofolu, sušenky a cigarety, u nás to takhle nebylo. „Bufet“ znamenal prostou krádež v kuchyni (chleba, máslo, sádlo, cibule, pytlíkovaný čaj, cukr, citróny). Našim zobákům peníze nikdo nebral (samozřejmě – čas od času je stáhli o pár cigaret).
„Mazácká buzerace nadstandardní“ byla u nás veskrze měkká, i tak ale měli zobáci nepřetržitý vytřeštěný výraz a oči do škvírek nevyspáním.
Příklad nadstandardní buzerace: zobáci se jednou, aby ušetřili čas strávený u posádkového holiče, navzájem ostříhali. Skončilo to tak, že asi šest z nich bylo úplně dohola. Ukázalo se, že vojín Šíbl má hlavu tak trochu do špičky. Než mu vlasy dorostly, musel se zahlašovat „Vojín Špičatá hlava Šíbl hlásí příchod.“
A nebo: večer, po zhasnutí, řekl některý mazák: „dobrou noc, zobáci.“ A oni (tedy ti, kteří rovna někde nečistili záchody) odpověděli sborem: „dobrou noc, páni mazáci.“
Byl jsem svědkem „jízdy dvěstěpadesátek“. Záklaďáci přesně věděli, kolik dnů jim zbývá do civilu („znali svoje číslo“) a když to bylo 250, pořádali „jízdu“. Je zvláštní, že v tom dnu (všiml jsem si toho i v příštích letech) se v rádiu do omrzení hrála písnička Petry Janů „kdybych byla celá bílá…“ Dozorčí roty měl tranzistorák puštěný potichu, ale v téhle chvíli ho vyhulil naplno, takže další slova už zpívali všichni sborem: „jak ta JAWA dvěstěpadesát!“
V 250-kový večer dostalo pár vybraných, předem trénovaných zobáků vojenské helmy („blembáky“) a ramínka na šaty místo řidítek. Postavili se na „kombajny“ a „krouživým pohybem boků“ zahájili jízdu. U nás to proběhlo jako děsná sranda, při které se bavili i zobáci, ale jinde to mohlo být jinak.
Jinde, například, zobákům na umývárnách nadrobno natloukli skleněné láhve, teprve pak je nechali vytírat.
„Zobácké“ vojně se dalo vyhnout jediným způsobem a o něm člověk nerozhodoval sám, musel mít štěstí. Někteří kluci s maturitou (ale zdaleka ne všichni) byli po přijímači na 5 měsíců posláni do poddůstojnické školy a vrátili se s nějakou tou frčkou. Poddůstojnická škola byla sice destilovaná „vojenská buzerace“, ale měli pokoj od mazáků.
Do prváku na vysoký škole s námi nastoupil kluk, který pak skončil asi po měsíci (nebavilo ho to) a rovnou narukoval. Poslal nám z poddůstojnické školy pár dopisů, například báseň nazvanou BOPO (bojový poplach). Báseň byla zakončena veršíkem „až zase jednou písknou to BOPO/ hodím si konopák má milá roto.“
Jít do poddůstojnické školy bylo sice pěkné, ale výsledek byl ambivalentní (výhody nebyly tak skvělé jako nevýhody). Poddůstojník byl obvykle stavěný jako velitel stráže a tak se dostával jednou nohou do vojenského kriminálu (stráž se brala jako válečný stav a každý přestupek šel před prokurátora. Cokoliv se stalo, hodili na triko veliteli stráže. Celou vojnu jsem se modlil, aby mě nepostavili jako velitele stráže a Bůh ke mně byl laskavý – i když jsem měl párkrát namále).
Nešlo o to, že se ve stráži čas od času někdo zastřelil, nebo že (prý) po sobě začali zobáci a mazáci střílet. Takové věci se sice stávaly, ale vyjímečně. Spíš bylo nebezpečí, že si ti 18-ti letí kluci začnou hrát na indiány s ostře nabitými samopaly.
Ve vojenské nemocnici v Praze, kde jsem si nechal vytrhnout mandle (abych si vojnu trochu zpříjemnil) jsem viděl výsledek takového „blbnutí ve stráži“ – kluka, kterému kulka prošla pusou a vylítla za uchem. Měl na vyholeném zátylku pěkně zahojenou jizvu, takovou hvězdicovou, ale pohyboval se poněkud tápavě – výstřel mu nejspíš zničil centrum rovnováhy ve vnitřním uchu.
A na závěr jedna „veselá“ příhoda:
Vojnu jsem dokončoval v Č. Budějovicích. Obden jsem sloužil jako dozorčí kuchyně, což bylo dobrý, protože jsem se alespoň vyspal. Někdy 20-tého září šli supráci do civilu (chodili dřív) a začala být nouze o pracovní síly. Proto mi dali do služby supermazáka, který měl flastr a přesluhoval. Nepamatuju si, jak se jmenoval, byl to takový blonďatý sražený Schwarzeneger – na výšku měl asi metr padesát a v ramenou to samé, pěstoval si dlouhou zvlněnou patku a vlasy měl tak světlé, že si je snad odbarvoval. Když jsme ve čtyři odpoledne přebírali kuchyň, zbuzeroval předchozí službu, pak se hrnul k vydávání večeří, aby mohl z okýnka zdravit svoje známé a nadávat zobákům. Umývání nádobí se pochopitelně nezúčastnil, jen tam tak postával a kouřil a školil bažanty, jakou že mají skvělou vojnu, to za jeho časů … atd. Bylo skvělé mít ho ve službě.
Druhý den jsem šel v půl šesté ráno odemknout kuchyni – koncem září byla už tma. Blonďatý skřet tam postával – nějak schlíple. Zalezl si do tmavého kouta a smutně pokuřoval. Rozsvítil jsem světlo vedle něj, ale radši jsem hned zhasnul Vypadal příšerně. Na obličeji měl obrovskou podlitinu, oko červené, přímo rudé a tvář zborcenou tak nějak dovnitř.
Když přišel v půl sedmé dévéťák (dozorčí vojenského tábora), tak jsem blonďatého skřeta nahlásil. Dévéťák na mě chvíli řval, že jsem mu to udělal já (to mě tedy hrubě přecenil), zatímco skřet slabým hláskem sípal, že spadl ze schodů (z posledních sil se snažil dělat hrdinu). Poté blonďatého skřeta urychleně odvezli do nemocnice.
Později jsem se dozvěděl, co se stalo. Skřetovi zobáci, tedy ti, které předminulou sezónu „zacvičoval“, mu na rozloučenou vyklepali ciferník. Zřejmě mu dali víc než chtěli, protože mu přerazili lícní kost – a to oko taky vůbec nevypadalo zdravě.
Tolik prozatím o komunistické vojně a nějaké „veselé příhody“ (možná) příště.