(čili příběhy v příbězích)
Vladimír „Volodja Bart“ Šlechta
1. Úvod
Svou první fantasy jsem četl, když jsem byl osmiletým dítětem. Jmenovala se Syn lovce medvědů a napsal ji jistý Karel May. Jejími hlavními hrdiny byli válečník-čaroděj (někdy se také říká paladin) Stará drtící ruka, vyzbrojený kouzelnou puškou, a jeho pokrevní bratr, ušlechtilý elfský princ Vinnetou. Děj knihy byl plně v souladu se zákonitostni žánru – popisoval cestu krajinou existující jen v autorových představách (plnou fantaskních skalních měst, duhových přírodních fontán, které se vzápětí změní v chrliče páchnoucího bahna – ještě dnes si vybavuji jejich elfské názvy). Družina Staré drtící ruky se utěšeně rozrůstala o stále nové válečníky, hraničáře, medicinmany (pardon – čaroděje) i legrační figurky. Cílem jejich mise bylo vyrvat zajatého hraničáře, lovce medvědů, ze spárů temných elfů, který jej chtěli použít pro jakýsi odpudivý magický obřad.
Co mne (jako osmileté dítě) fascinovalo, bylo počínání hrdinů ve chvílich odpočinku. Kdykoliv měli příležitost, sedli kolem táborového ohně a vyprávěli si historky. Skvělé příběhy v příbězích jako hrozinky ve vánočce. Dodávaly hrdinům románu úžasnou hloubku, minulost, věrohodnost.
Což je asi důvod, proč i hrdinové mých povídek a románů ve chvílích, kdy je přestanu nutit bojovat, prchat, intrikovat či umírat, sesednou se někde v závětří a vyprávějí si příběhy.
Tady jsou tři z nich.
2. Marťanský bůh (úryvek z povídky)
Byl to transportér zvaný tramp, univerzální vozítko pro vojenské, průzkumné i vědecké účely. Představoval ekvivalent pozemského vrtulníku, protože tady v řiďounké marsovské atmosféře byly vrtule k ničemu. Do kabiny se vešel trojčlenný tým, na korbě byl prostor pro vybavení.
Hoare otevřel dvířka, pomohl Christině dovnitř, pak dvířka pečlivě uzavřel. Otočil kohoutem a kabina se naplnila kyslíkem. Sundal brýle a masku. „Je tady kolem nuly,“ řekl, „za chvíli se tu oteplí ještě víc. Můžete si sundat skafandr.“
Chvíli zápasila se zipy, ale nakonec to vzdala. Pomohl jí – vyloupl ji ze skafandru jako motýla z kukly. „Vzadu je spacák,“ řekl jí. „Můžete si zdřímnout, je tam chemický záchod a lednička s jídlem. Vyrazíme za rozednění.“
„Nebudu spát,“ odsekla mu. Seděla vedle něj na sedadle spolujezdce a dívala se skrz čelní sklo na oblohu s hvězdami a putujícím Phobosem.
„Něčemu nerozumím,“ zkusila žoldnéře. „Británie, Indie, Spojené státy – ti všichni zakládají na Marsu kolonie. Budují osady, hydroponie, vysazují tu muže i ženy a snaží se, aby se tu rodily děti. Plánují budoucnost. Projektují v časovém horizontu pěti set let. Ne tak v ligurijské pánvi – území TaimanComu není kolonie, ale továrna. Žádní občané, žádní vlastníci půdy, jenom zaměstnanci. Najatá pracovní síla.“
„Ano,“ kývl Hoare.
„Slyšela jsem, že devadesát procent lidí v ligurijské pánvi tvoří muži a devadeát procent žen jsou štětky.“
„Nevím,“ pokrčil rameny Hoare. „Nikdy jsem to nepočítal. Inženýři a akcionáři tu mají své rodiny…“
Zářivě se na něj usmála. Nebyla hezká, na to měla moc široká ústa a zvednutý nos. Ale dokázala být milá způsobem, kterému se říká diblíkovský. „A jak to děláte vy, dělníci a vojáci na nejnižších úrovních? Jakým způsobem máte vy zařízený sex?“
Upřel na ni oči: „Nijak.“
„Neříkejte mi, že nijak. Vy muži přece sex potřebujete stejně jako vodu a jídlo. Nebo jste homosexuál?“
„Ne, nejsem homosexuál… Povím vám příhodu, jestli chcete.“
Pobídla ho a on vyprávěl: „Dělali jsme ochranku profesoru Haffovi, prováděl výzkumy na linii bojů s Olympusem. Konkurenční žoldáci nás napadli, ale my jsme je odrazili a způsobili jsme jim ztráty. Za to jsme dostali prémii. Můj přítel Tjaden po celou cestu zpátky do Bolívaru vyprávěl o teromokinetické kombinéze, kterou si za ty peníze koupí. Lehoučké, hřejivé, se zabudovanou kyslíkovou maskou. V Bolívaru jsme se šli napít, procházeli jsme Red Light Districtem. Tjadenovi se zalíbilo jedno z děvčat, které tam stály ve výloze. Díval se na ně a ono na něj dělalo takové ty posunky… Tjaden si přečetl ceník na výkladní skříni a spočítal si, že když s ní stráví hodinu, ještě mu na kombinézu zbyde. Vešel do bordelu, dívka zmizela z výkladu a my jsme čekali. Tjaden vyšel po půl hodině, nasupený jako čert. Teprve po několika pivech jsme z něj dostali, co se stalo. Dívka ho přijala v pokojíku a první čtvrt hodinu strávila tím, že ho koupala. Pak mu nasadila prezervativ a začalo ho cucat. Tjaden se bránil, že chce kompletní… styk. Na to se v pokojíku objevil veliký černoch,“ naznačil Hoare, jak široká měl černoch ramena, „a řekl mu, že za styk si musí připlatit. Tjaden, jak už byl v ráži, vytáhl balíček liber a zaplatil. Na to mu dívka… dovolila, aby do ní vešel. Jenže tahle děvčata mají velice dobře trénované pánevní svaly. Stačilo pár pár vnitřních stahů a Tjaden byl hotový. Zbylo mu sotva na pivo… Tím chci říct, že v Bolívaru je sex velice drahý.“
3. Ostří ozvěny (úryvek z románu)
Přece jenom byli opatrní, skryli se do houštiny na břehu a rozžali malý, nečadivý ohníček. Mlčky vařili hustou polévku. Jejich úkryt se brzy utápěl v temnotách, ačkoliv nebe nad křovisky a nízkými osikami zůstávalo světlounce modré.
„Na pláních je ještě den,“ řekl Gowery. „Včera touhle dobou jsme před sebou měli dvě hodiny cesty.“
„Vzpomínáš na dnešní noc, Pěnkavko?“ zeptal se Oggerd. „Hvězdy se hýbaly. Pohybovala se i země.“
„Jistě, Oggie. Bylo to tak. Porucha prostoru.“
„Tohle údolí,“ řekl Oggerd, „se po nás natahovalo. Obklopilo nás a pak pohltilo. Už když jsme se v noci vydali na cestu, byli jsme chyceni.“
„S každým přechodem přes okraj údolí mizí nějaký čas,“ zabručel pro sebe Hal Hargo. „To jsem nevěděl… Nebo jsem to věděl a zapomněl jsem to?“
„Mám hrozný pocit,“ zavzdychala Daria, „že jsme tady jako mouchy v pavučině. Jako bychom se odsud už nikdy neměli dostat.“
Oggerd prudce zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. Znamenalo to, že on se tady za žádnou cenu nezdrží déle, než bude nezbytně nutné. Představa, že by měl svůj život dožít v jakémsi údolí o ploše sto padesáti čtverečních kilometrů mu připadala nesmyslná.
„Vyprávěj něco, Pěnkavko,“ vybídl herolda.
„Cože?“ podivil se Gowery. Bylo to poprvé, co si Oggerd něco takového přál.
„Něco vyprávěj. Něco veselého. Pro Frankiho.“
Gowery upřel na chmurného válečníka nevěřícný pohled. Chvíli se rozmýšlel, ale pak přece jen začal.
„Tys to vlastně ještě neslyšel Oggie. Stalo se to v Kielu, když jsme na tebe s Halikem čekali, zatímco ty jsi s byl… však ty víš kde. Hargo se hrozně nudil a tak se spřáhl s technologem vikomta da Silvy. Da Silva byl tenkrát taky s váma, to víš, kocour nebyl doma a tak měli oba mágové pré. Tak trochu jsem na ně dohlížel, vím, co Halik dokáže, ale ten da Silvův technolog, ten byl ještě horší, takový nafoukaný tlustý zabedněnec, přesvědčený o vlastní neomylnosti. Nezdálo se mi, že by vymýšleli něco špatného. Říkali tomu akumulátor tepla. Základem toho byl… uhlík?“
„Uhlík,“ přikývl Hal Hargo. „Má vysokou teplotu tání.“
„Jo, Oggie. To je nejvíc štvalo. Cítíš, jak to blbě zní – uhlíkový akumulátor tepla? Chtěli použít iridium, osmium, nebo alespoň vanad, ale nakonec museli vzít zavděk tím uhlíkem. Netroufám si odhadnout, co by se stalo, kdyby náhodou těch dvacet deka iridia měli, to by dneska Kiel už neexistoval.
Takže, kuchtili si ten svůj akumulátor, času měli dost. Já jsem si našel jinou zábavu, seznámil jsem se s jednou tamní básnířkou a nechal si od ní recitovat její verše. Holka to byla pěkná, jen trochu vybledlá, verše nic moc, ale já jsem myslel, že když na ni půjdu přes poezii, budu ji mít do tří dnů na lopatkách – pardon, Dario. Byla to chyba, myslet si to, těch čtrnáct dnů jsem strávil plkama o stavbě veršů a dostal se jsem jí na kůži jen kousek pod pupík. Ale člověk se pořád učí a tohle sem nepatří.
Každopádně, ten da Silvův technolog, říkali mu Koblih, měl parádně vybavenou laboratoř. Na takovou se Halik v životě nezmůže a to z toho důvodu, že ho pořád taháš sem a tam po světě. Koblihův kutloch byl budovaný s láskou a péčí dobrých dvacet let. Navrhl mu to nějaký architekt v tom pseudorenesančním slohu, který byl před čtvrt stoletím v módě. Klenutá kamenná kobka, všude skoby, řetězy, kotlíky, plazmová pec maskovaná jako ohniště, digestoře ve tvaru starožitných truhel. Jedním slovem – doupě šíleného alchymisty, navíc umístěné v suterénu, okna byla pod stropem, asi metr nad úrovní dvora venku.
Jo, já jsem poslouchal recitaci, pil u toho kvanta červeného vína a byl věčně nafouklý jak zepelín, protože jsem nemohl chodit čůrat moc často. A Hal s Koblihem, proti mému očekávání, dokončili ten svůj akumulátor. Halik mě pozval na jeho slavnostní spuštění, Koblih se sice mračil, že do toho zatahuje laika, ale Halik je kámoš a chtěl se ukázat. Ten akumulátor – to byla taková kovová koule, zavěšená na jednom z těch řetězů. Halik i Koblih chodili kolem ní a tvářili se spokojeně jako kocouři v ptáčníkově voliéře. No a co, řekl jsem jim. Nic nevidím, akorát je tady zima. Kvůli tomuhle mě taháte z postele ve dvě hodiny v noci? No právě, řekli oni. Je tady zima, protože akumulátor nasává okolní teplo. Vystrčil jsem ruku z otevřeného okna, byla taková teplá jarní noc, a ucítil jsem pohyb vzduchu. Venkovní teplo proudilo dovnitř. Sáhl jsem na tu jejich kouli, ale hned jsem ucukl. Na dotek byla pěkně horká.
Dobře. Chvíli jsem na to koukal a pak už mi byla opravdu zima, tak jsem šel nahoru do kuchyně ohřát si zbytek polévky od včerejška. Přišli tam za mnou a než jsem si našel talíř, vyjedli tu polívku přímo z kastrólu. Poslyšte, vy dva, povídám jim, a co s tím akumulátorem pak budete dělat? To bude moc užitečná věc, oni na to. V létě nasaje teplo a v zimě se s tím může topit. Dobrý, zaradoval jsem se. Opravdu to takhle bude fungovat? No, mělo by, krčili oni rameny. To my ještě nevíme. Teprve teď jsem pochopil, k čemu to směřuje, vyskočil jsem jako skokan zelený a rychle uháněl pro dozorčího, ať okamžitě vzbudí požární družstvo. Ještě že jsem měl ten šťastný nápad, protože jinak byste se s da Silvou vrátili jen k hromadě dýmajících trosek.
Ta koule natáhla teplo do bodu tání, což je u uhlíku asi tři a půl tisíce stupňů, ale Koblih s Halikem bod tání posunuli různými triky až někam k deseti tisícům. Pak se její molekulární struktura uvolnila a všechno nahromaděné teplo vyfouklo do okolí. Vůz, který stál ve dvoře před okny laboratoře, shořel během pár vteřin. Dřevěné dveře mezi Koblihovou laboratoří a chodbou se prostě vypařily, stejně tak jako všechno, co bylo uvnitř, včetně těch drahých plazmových pecí a digestoří. Hasiči zasáhli včas a uhasili všechno, co zapálila tepelná vlna. Naštěstí byly tři hodiny v noci, nikdo se nikde nepotloukal a tak ani nebyl zraněn. Vlastně – občasné výbuchy v Koblihově stánku byly obvyklé a tak před okny laboratoře raději nic nenechávali, kromě toho nešťastného vozu ovšem.
Představte si ale ten pohled, když jsme ráno vešli do vychladlé laboratoře. To nebyla místnost, ale zrcadlový sál. Ten ohromný žár roztavil povrch žulových stěn a udělal na nich glazuru, před kterou jste se mohli holit a česat. Stěny, podlaha, klenutý strop, všechno jedna zrcadlová plocha. Něco tak dokonalého jsem neviděl ani v Bornnu v tom nočním podniku, co se jmenuje Spiegelparadies. Nevím, co s Koblihem udělal da Silva – tenkrát jste přijeli v noci, vytáhl jsi nás z pelechu a ráno už jsme byli patnáct kilometrů za Kielem, ale na da Silvově místě bych z té bývalé laboratoře zřídil luxusní nevěstinec.“
Domluvil. Chlapec soustředěně poslouchal v Oggerdově náruči, hlavu opřenou o mohutný válečníkův biceps.
„Chichi,“ zasmál se.
Hal Hargo a Daria se dívali do plamenů. Nikdo nic neříkal. Kiel i jiná města Císařství jako by patřila jinému světu.
„Vy se smát nebudete?“ obrátil se na ně Franki. „Tady u Mrzoutka mě to nepřekvapuje, ale vy byste se zasmát mohli.“
Hal Hargo zvedl prst: „Mladý chlapče, ono to vůbec nebylo legrační. To jen náš přítel Pěnička to popsal tak zábavně. Představ si takový prudký požár uprostřed noci. Byl div, že při tom nebyl nikdo zraněn.“
„Jo,“ podotkl Gowery. „Jak není žádný zraněný, tak to je pro Halika nepovedený pokus. Nezdařený, trapný, radši by se o něm mluvit nemělo.“
Pod válečníkovým plastikovým krunýřem to zabublalo a z Oggerdova hrdla se vydralo zvláštní zachrčení.
„Mrzoutku,“ obrátil se po něm chlapec překvapeně. „Ty se taky umíš smát!“
„Tady,“ ukázal Oggerd jednu z jizev na svém předloktí. „To Hargo zkoušel bezdrátový přenos elektřiny. Já jsem zrovna stál v siločáře.“
Vstal. „Jděte spát, minulou noc jsme toho moc nenaspali. Vezmi první hlídku, Pěnkavko. Vzbuď mě o půlnoci.“
Gowery přikývl a prošel houštinami až ke břehu jezera. Přímo nad ním se třpytila hvězdná obloha se známými souhvězdími a jasnými body satelitních měst. Jen tam, kde se stýkala s obzorem, s okrajem údolí, nebylo nic. Tma a rozmazané šmouhy.
4. Voskový obelisk (úryvek z románu)
Hospodský přinesl kovový tác s kouřícími vepřovými žebry. Floyd vytáhl z vysoké boty nůž a Jamie ho napodobil.
„Vy nosíte nože v botách?“ podivila se Perette.
„Je to obtížné,“ přikývl Jamie. „Vzpomínáš, Floyde, jak tě ta tvoje kudla řízla do lýtka a rána ti pak dva měsíce hnisala?“
„Jo,“ přitakal Floyd. „Musel jsem pak nůž nosit v levé botě. Bylo to hrozně nepříjemné.“
„Jste jako malí kluci,“ vyprskla Perette. „Nůž v botě.“
„Začali jsme s tím jako malí kluci,“ přikývl Floyd. „Už nám to zůstalo.“
Perette vytáhla odkudsi zpod tuniky zavírací nožík a začala si způsobně odkrajovat kousky masa, ve zwergově ruce se objevil zahnutý orčí nůž, jakýsi zmenšený kinžál. Slepý zwerg jedl zvláštně, levou ruku měl stále položenou na hrotu žebra, toho vepřového samozřejmě.
„Asi před rokem jsem mluvil s Arnoldem Burrem,“ podotkl Jamie s plnou pusou. „Měl místo levé ruky slušivý železný hák a nechtěl mi říct, co se mu to vlastně stalo. Hudral a nadával na Gordona Fee, potichu, aby ho nikdo neslyšel. Tehdy před rokem tady byli jedině starousedlíci a kdepak před těma říct křivé slovo proti Gordonovi. Burr o něm tvrdil, že je požíračem hraničářů.“
„Gordon Fee – požírač hraničářů,“ kývl Floyd. „To sedí.“
„Ty víš, co se Burrovi stalo?“
„To co se stalo mně. A před tím mnoha dalším. Já a Burr jsme měli štěstí, oba jsme vyvázli. Burr ho měl ale méně než já – přišel o ruku. Je to docela legrační historka. Chcete si ji poslechnout?“
„Povídej,“ vybídl ho Jamie.
„Gordon Fee měl zavedený způsob útoku,“ dal se do vyprávění Floyd. „Šel podél hranice, asi tak dvacet, třicet mil hluboko v Orcigardu a hledal orčí kasárna. Orčí samci nežijí ve vesnicích, víte, slečno?“ obrátil se k Perette. „Po většinu jara a léta se zdržují v pevnůstkách, kde se cvičí v boji, loví jeleny a hned je porcují – suší a udí maso do zásoby na zimu. Pořádají žranice, chlastají a tak podobně. To samé, co jsme dělali já a Jamie, když jsme jako kluci žili v lesích. Orkové se do svých osad vracejí až s podzimkem, což je doba orčí říje, podobně jako u jelenů, pokud to někdo nevíte. Oni se páří jednou do roka, ale zato důkladně, celý měsíc, což je vyčerpá natolik, že celou zimu pak nestojí za nic.
V Orcigardu jsou orčí kasárna většinou vystavěna na troskách letohrádků těch… Pterrů, jak jim říkal Rônard, ale oni se Pterrové nejmenovali, to je jen slovo, které Rônard vymyslel. Což znamená, že vespod orčích kasáren jsou obvykle nějaká sklepení se zlatem, šperky, atrefakty. Příjemná odměna za trochu námahy. Pevnůstka orčích tlup je tedy tvořena ruinami, do kterých jsou zaraženy patnáct stop vysoké palisády. Nestravitelné sousto pro jakoukoliv jinou partu než Gordonovu.
Gordon tedy šel Orcigardem podél hranice, jak už jsem říkal, a obě elfky, společně s nějakými těmi hraničáři, hledali stopy orků. Když vyčenichali orčí kasárna a nepozorovaně se k nim přiblížili na dohled, přišla řada na Rônarda. Kus palisády vyhodil do vzduchu – buď pomocí granátu, nebo magií. Nebylo v tom žádné pravidlo, i když si myslím, že Rônard je spíš alchymista než magik. Říkal mi párkrát, že alchymie je exaktní věda, popsatelná pomocí obecné logiky a metematiky, seriózně přednášená na Vysokém učení. Alchymie čili nauka o vlastnostech látek. Kdežto magie? Ví vůbec někdo, co to je magie? Dokáže někdo provést magickou operaci naprosto stejně třikrát po sobě? Zabývá se někdo magií systematicky – samozřejmě s výjimkou Almaricha Touraina a přírodních magických bytostí, jako jsou elfové? Tím ovšem nechci říct, že by Rônard byl špatným kouzelníkem, to určitě ne, ale on své kouzelnické schopnosti nestaví na odiv. Spíš naopak, chápete? Trochu se za ně stydí.
Čaroděj tedy vytvoří v palisádě díru a do ní se vhrnou Gordon a Thorpi, zakutí do železa a ohánějící se svými vraždidly. V kasárnách je něco mezi padesátkou a stovkou vykrmených, dobře cvičených orčích bojovníků a orkové, ať jsou jací chtějí, nejsou zbabělci. Neutíkají, alespoň ne hned. Obě elfky stojí ve výchozím bodě a s nimi ti zverbovaní hraničáři, obvykle dva až tři. Mají za úkol chránit čaroděje, odstřelovat orky z luků, pokud se pohnou jejich směrem.
Všem těm hraničářům před začátkem útoku promluvil Gordon do duše, i mně. Za žádnou cenu nesmíte opustit Rônarda, říkal jim. Já a Thorpi si vystačíme sami. Jenže ono to jaksi nefungovalo. Gordon a Thorpi se ztratili pod lavinou orků a každý chlap od nás reagoval stejně. Vytáhl tesák nebo sekeru a vrhl se do houfu. Za pár okamžiků bylo po něm.
Říká se mi to těžko, ale my tady z těchhle pohraničních lesů nejsme dobří válečníci. Skvěle ovládáme taktiku vystopuj, připliž se, udeř a uteč, ale při čelním útoku nemáme moc šancí. Všichni jsme udělali stejnou chybu – já, Burr i ostatní hraničáři, kteří šli s Gordonem do Orcigardu a teď jsou tam pohřbení. Každý z nás nastavil ruku orčímu palcátu nebo sekeře, chápete? Nikdy jsme se nedostali do podobné situace, nevěděli jsme, že pro podobné účely se používá věc, které se říká štít. Chtěli jsme ránu zachytit rukou.“
„Tvoje ruka vypadá v pořádku,“ podotkl Jamie.
„Jo,“ kývl Floyd a vyhrnul si rukáv košile až po rameno. Bledou kůži mu kolorovaly temné skvrny a čáry, pozůstatky starého zranění.
„Vzpomínám si,“ usmál se Floyd při pohledu na ty skvrny, „jak mě Gordon poprvé vzal na výpravu. Nic velkého, tedy alespoň pro dobrodruha Gordonova formátu. Dvacet skřetů, ne víc. Napadli jsme je ve staré hlásce, ve sklepě byly nějaké šperky a zlaté mince, ale hlavně artefakty, které potřeboval Rônard. Orkové mi roztříštili ruku. Gordon a tady Thorpi s ostatními mě dopravili sem, do Rudenrogu. Trvalo to týden. Ruka bolela, to si ani nedokážeš představit. Černala. Otékala. Měl jsem utkvělou představu, že mi ji někdo musí uříznout, než se do ní dá sněť. Pak jsem si to chtěl udělat sám.“
Znovu se pousmál té vzpomínce.
„Feleara vás vyléčila, že?“ řekla Perette.
„Ano,“ přisvědčil Floyd. „Feleara a Baugée. To si představ, Jamie, ruka byla na hadry, roztříštěné kosti mi propíchaly kůži a ty dvě elfky mi ji vyléčily během odpoledne. Chápeš to?“
„Na to není nic divného,“ podotkla Perette.
„Celé je to divné. Bylo to divné už tenkrát a čím víc vím o elfské magii, tím divnější mi to připadá. Tenkrát jsem jim to nemohl odpustit. Říkal jsem si – proč mne nechaly trápit celých těch šest dní mezi místem zranění a Rudenrogem?“
„A proč?“ zeptal se Jamie.
„Elfové v sobě mají takovou zvláštní sílu, Rônard tomu říká energie. Tou sílou můžou léčit, ale i zabíjet. Zvláštní je, že té síly mají určitou zásobu a když ji vypotřebují, trvá to nějaký čas, než se jim v tělech obnoví. Feleara a Baugée prostě tu svou sílu vyplýtvaly v boji s orky. Těch šest dní trvalo, než se jim alespoň trochu obnovila.“
„Aha,“ mrkl Jamie na Perette. „To mi musíš někdy ukázat, kamarádko.“
„Jednomu nerozumím,“ vyhrkla Perette. „Proč s sebou vlastně bral Gordon hraničáře? Stále nové a… nové?“
Floyd kývl na slepého zwerga: „Vysvětlíš jim to, Thorpi?“
„Hm…“ zachrul trpaslík. „Gordon potřeboval hraničáře kvůli masu. Chtěl mít v komandu lovce, abychom do divočiny nemuseli tahat obrovské batohy jídla.“
„Cože?“ podivil se Jamie. „Vždyť měl přece ty dvě elfky z lesa Izironk! Ty mu musely složit jelena na sto kroků!“
„Vy jste někdy viděl lovit elfa, Jamie?“ zachrčel zwerg. „Požádejte svou přítelkyni Perette, aby vám to předvedla. Ano, složí jelena a přinese vám ho k nohám. Ale druhý den už ne. Ani třetí den. Není na ně spoleh. Uloví jelena a snědí ho na posezení. Nacpou se k prasknutí a čtrnáct dní jim stačí dojídat se kořínky. Elfové, jak říkal Rônard, mají odlišnou výměnu látek než vy, Jamie… nebo já. Nikdo je nedonutí lovit, pokud nemají opravdu hlad a to je tak jednou za deset dní. Budou vám vykládat o ladném jelením klusu, o jeho touhách i myšlenkách. Jelen přijde až k nim a elfové se s ním budou laskat, zatímco vy umíráte hlady. Jamie, vy, já i všichni ostatní lidé a zwergové musíme jíst alespoň obden. Proto s sebou bral Gordon hraničáře.“
„Aha,“ řekl Jamie a vypadal překvapeně.
„Dopovím tu Burrovu historku,“ vpadl Floyd do jejich rozprávky, protože se zdálo, že se snad ani nedostane ke slovu. „Tak tedy – Arnold Burr udělal stejnu chybu jako já a všichni ostatní. Nastavil ruku orčímu palcátu. Palcát mu přirazil levou dlaň na palisádu a naklepal mu ji jako biftek. Rozklepnul mu ji na dvojnásobný rozměr. Prsty, zápěstí – jediná kůstka nezůstala celá.
Burr hrozně zaječel, když uviděl, co mu udělali a ta krvavá fašírka zřejmě urazila jeho tohleto… estetické cítění. Mávl sekerou a ruku si těsně nad zápěstím usekl.“
„Usekl?“ vydechla Perette nevěřícně.
„Ano. Usekl si vlastní ruku. Byl zřejmě v hrozném šoku, stál uprostřed bitvy, levici zdviženou a z tepny mu stříkala krev. Orkové na něho přestali dorážet, to, co udělal, bylo tak šílené, že to zarazilo i je. Orci, kteří byli Burrovi nablízku, se prostě zastavili a čekali, jak se to bude vyvíjet dál.
Jistě, Arnold Burr by byl během chviličky vykrvácel. Měl štěstí, že ho v té chvíli zahlédl Rônard. Jak tam tak stál s rukou zdviženou nad hlavou, Rônard po něm šlehl bleskem. Víte co myslím, je to ten trik, kdy z čarodějovy dlaně vyletí oheň a sežehne nepřítele na škvarek. Jenže Rônard je onačejší číman. Lízl Burrův pahýl jen zlehka. Sežehl mu ránu, seškvařil tepnu a krev přestala tryskat. Prý to byl od Rônarda mimořádný výkon, takhle ho jen lehce ožehnout a nezabít ho, strefit se na šedesát kroků.
Myslím, že Burr byl bez sebe strachem a bolestí. Vrhl se na orky jako šílenec a oni by ho byli dorazili. Jenže Burrův sežehnutý pahýl už nebyl jen tak obyčejný. Sršel mu z něj plamen – no, prý to nebyl plamen, ale paprsek zbytkové magie.
Jak mi Feleara vyprávěla – ten zářící paprsek, dlouhý asi tři stopy, byl tou nejúčinnější zbraí, jakou kdy viděla. Krájel orčí pancíře z kůže a zvířecích lopatkových kostí jako by byly z tvarohu. Bez viditelného odporu se zakusoval do orčího masa a odděloval hnáty i hlavy Burrových protivníků od těl jako když nití krájíte knedlík. Trvalo to jen chvilku, než zbytková magie vysršela, ale za tu krátkou dobu prý Burr složil dobrých deset orků.“
Floyd dovyprávěl, a zhluboka se napil piva.
„I pro Rônarda to byl ohromující zážitek a tak navrhl Burrovi, aby při příštím útoku zkusili to samé s Burrovou pravou rukou,“ dodal ještě.
„A co na to Burr?“
„Odmítl,“ vydechl Floyd truchlivě. „Představte si, že odmítl.“