„Důležité“ postavy
V Pohraničí není žádný hlavní hrdina, zato plno vedlejších, mnohdy i „důležitých“ postav.
„Důležitá“ postava nemá žádné faktické výhody. Může být „důležitá“ v pěti povídkách, ale nemá zajištěno, že v té šesté nezahyne (hned na druhé stránce, jen tak mimochodem a nějakým banálním, nehrdinským způsobem).
Některé postavy vznikly s vypsaným úmrtním listem. Co to znamená? V povídce, v níž se objevily poprvé, byla (kromě jiného) popsána i jejich smrt. Pak jsem ale napsal nějaké „předkračování“, ve kterém tyto postavy vesele rejdí, aniž by tušily svůj brzký konec.
No, některé takovéhle postavy to tuší. Typickým příkladem je Thompsonova půlelfská přítelkyně Richarda. Tato poloviční žena a poloviční elfka nikdy nikomu neublížila jinak než v sebeobraně a nepřeje si nic jiného než pomáhat, starat se o druhé, vést domácnost a péct ovocné koláče. Svět ji však neustále kope a fackuje, nedá jí pokoj. A když už by jí dal pokoj „svět“, je tu pořád ještě Thompson se svým „Hele, zabijeme ještě támhletěch pár skřetů…“
Z Richardy vyzařuje zvláštní smutek, vědomí blízkého konce. Sama sebe někdy považuje za mrtvou.
Citát:
„Bydlela jsem tu,“ pokrčila rameny Ri. „Denně jsem docházela za prrací do vnitrřního města. Prracovala jsem jako sprrávcová v jednom velkém domě. Starrala jsem se o dodávky potrravin, komandovala jsem služky, pokojské, prradleny. Vedla jsem účetnictví. Měla jsem plnou pánovu podporru. Doprrovázela jsem pána do borrdelu k Čerrné Marrgit, tam a zase zpátky. Paní jsem sháněla andělíčkárřku, když už nechtěla mít další děti. A pak, před trřemi lety, vyrřvávala lůza, že odklízejí špínu, že očišťují Thonnieriku. Můj pán otevřel dveře a vpustil je dovnitrř. Ukázal jim cestu až ke mně. Prroč? Vždycky jsem mu věrrně sloužila… Vyvlekli mne na ulici. Dostala jsem se do rrukou přímo Krrumhanselovi… Potom jsem zemrřela.“
Postupně se mi vyprofilovaly dva „hlavní vedlejší charaktery“ – půlelf Thompson a voják Roger Schnirega. Ti dva mi přirostli k srdci nejvíc. Každý z nich je jiný. Navzájem se nemají rádi a netají se tím. Nikdy však nejdou proti sobě a tu a tam jsou okolnostmi donuceni ke spolupráci.
Thompson
Půlelf Thompson je lhář, egoista a zábavný chlapík, jehož zábavnost vám může později i jít na nervy. Kdysi býval jiný: čestný, ochotný, přátelský. Tehdy žil v Thonnierice, provozoval doktorskou praxi a přednášel na Vysokém učení. Tohle však skončilo při pogromu na ne-lidské rasy. Pak se stal z Thompsona žoldák.
Thompson nikdy není sám, vždycky má kolem sebe rodinu. Zpočátku ho doprovází Richarda, syn Čolek (samotný Čolek tuhle přezdívku nenávidí) a šílený dědeček, čistokrevný elf Skjúwink. Později se „rodina“ rozrůstá o další členy, například o půlelfku Ariettu a gobliního bojovníka jménem Stín ve tváři. „Rodina“ je Thompsonovi vším a pro její přežití udělá cokoliv. Dokáže podvádět i členy vlastního komanda, vždy to však činí v jejich vlastním zájmu.
Citáty:
„Asi jste mi špatně rozuměl, pane Kolmanne. Nechodíme světem, abychom konali dobré skutky. Jsme žoldáci. Bojujeme na základě smlouvy.“
„Ptal jsem se vás – už jste viděl dvacet mrtvejch chlapů, poskládanejch v řadě vedle sebe? Dneska je uvidíte! Takhle na sněhu a ve svitu měsíce to bude nezapomenutelnej zážitek!“
„Víte, dříve jsem býval doktor a léčil jsem lidi. Teď je zabíjím. A věřil byste, že všechno, co jsem se naučil jako lékař, je mi teď k užitku?“
„Takže, pane Weisbachu, je na čase, abych se vás zeptal: chcete žít, nebo zemřít? Upozorňuju vás, že zůstat na živu bude namáhavé, zatímco druhá možnost je velmi snadná.“
Thompsonova „rodina“
Thompson (přesvědčuje ostatní): „Hele, támhle je vesnice obrů lidožroutů. Nezabijeme si jich pár ještě před obědem?“
Arietta (nadšeně): „Jasně! Zabijeme obry lidožrouty a znásilníme jejich samice!“
Čolek (vyděšeně): „Nechceš se na to vykašlat, táto? Vždyť nám ti obři lidožrouti nijak neublížili!“
Richarda (znechuceně): „Jsi sobec, Thompsone. Myslíš jen na sebe a na svoji zábavu! Budeš tak dlouho zabíjet obrry lidožrrouty, až jednou zabijou oni tebe!“
Skjúwink (zmateně se chechtá): „Obři lidožrouti, hehehe? Nepotkal jsem je už někdy? Nezabíjel jsem je už někdy?“ Vytahuje svůj obouruční meč, který má zavěšený na zádech (vytahuje ho ručkování po čepeli) a prozpěvuje si: „Skřeti vylézají! Skřeti vylézají!“
Stín ve tváři (mezitím se přesunul na blízký pahorek, mává kamennou sekerou): „Jsem Stín ve tváři, Tourainův Pes! Už brzo se zahryznu do vašich srdcí! Jsem Stín ve tváři!“
Obři lidožrouti se (s kyji v prackách) hrnou k Thompsonově rodině. Je jich docela dost, asi dvacet.
Roger Schnirega
Roger Schnirega býval voják, jeden čas velel pevnosti Rudenrog. I když už byl později demobilizován, stále ho lidé oslovují „kapitáne“. Roger je typický „ochránce potřebných“, který si nadevše cení své cti. Před bojem nepřátele obvykle varuje a nabádá ke smíru, po boji má výčitky svědomí, někdy i pláče nad zmařenými životy.
Je vstřícný a přátelský, snaží se o dohodu, což si někteří lidé vykládají jako slabost. Proto se Roger Schnirega dostává do problémů, které by Thompson hned v zárodku vyřešil několika fackami.
Roger Schnirega prožil krátký a vášnivý románek s Ariettou z Thompsonova komanda, ale neklapalo jim to.
Arietta
Uviděl ji hluboko pod sebou, stoupala po stupních, které se podobaly malým terasám. Hubená tmavovláska s protáhlým obličejem, kterému se říká „koňský“, oblečená do elfského oblečení z jelenice: do volné haleny opatřené ozdůbkami z říčních mušliček a bot tak vysokých, že jí sahaly téměř k bokům. Neměla kalhoty, jen dlouhý pruh látky provlečený mezi stehny, na břiše a na zádech podvlečený pod opaskem. Oba jeho konce jí vyzývavě plandaly až ke kolenům.
Na zádech jí nadskakoval toulec s lukem a svazkem šípů. Dlouhé zpocené vlasy jí vlály kolem ramen a z nich trčely elfské uši. Jenže Arietta nebyla elf. Nebyla ani člověk. Takže co byla? Něco mezi. Kus elfa, kus člověka. Desátníku Schniregovi připadala neuvěřitelně půvabná.
„Vyhlaš poplach, vojáku!“ zakřičela na Schniregu. „Orkové jsou mi v patách!“
Arietta je „polonahá bojovnice“, jaké kreslí například Boris Vallejo. Vždy je ochotná se s někým pomilovat, což se jí nedaří tak snadno, jak byste si představovali (i skuteční drsoňové, tváří v tvář jejímu agresivnímu „namlouvání“, v panice couvají).
Arietta mi připomíná některé ze slečinek, které jsem učil na průmyslovce. Zajímá se jen o sebe a o svou zábavu, nemyslí na zítřek. Povrchnímu pozorovateli by mohla připadat „hloupá“. Ale, stejně jako ony studentky z průmyslovky, pokud je to nutné, dokáže i Arietta překvapivě a efektivně improvizovat.
Citát:
„Co to bylo za řeč?“ zeptal se Andres. „Elfština? Ty umíš elfsky? Vždyť jsi říkala, že jsi z města…“
Arietta si poklepala ukazovákem na spánek: „Celou elfštinu mám odjakživa tady. Thompson tomu říká rodová paměť. Nemusíš se nic učit, prostě se s tou znalostí narodíš – teda pokud jsi elf, nebo alespoň půlelf.“
„Rodová paměť?“
„Hele, já jsem po svejch elfskejch předcích nezdědila nic užitečnýho. Thompson umí kouzlit, svede ledovou dýku i ohnivou kouli. Vidí ve tmě mnohem líp než já. Jiní půlelfové zvládají kouzlo neviditelnosti, umí léčit, věští budoucnost. A co jsem dostala do vínku já, aha? Jenom tu pitomou milostnou touhu. Věčně hárám jak fena a nemůžu si pomoct. Tak bys mi snad dopřál pár těch elfskejch slovíček, ne?“
Moji oblíbení hrdinové
Z postav, které jsem „vytvořil“, mám nejraději (pozor) šílené stařečky.
Šíleného stařečka neoblafnete. Šílený stařeček ví co je správné a co špatné. Pozná, kdy je možné spor ukončit smírně a kdy je třeba bez výstrahy zabíjet. Šílení stařečkové nahrazují sílu a hbitost zkušeností a rutinou. Znají své hranice a nebojí se smrti, protože už ji mají takřka na jazyku Pozabíjeli tucty nepřátel, takže jsou si jisti, že dokážou v klidu a pohodě vykydlit i támhle těch pár násilníků. Nemají potíže s milostnými záležitostmi, to už mají pár desítek let za sebou.
Prvního „šíleného stařečka“ jsem měl už ve své prvotině „Umírání podle Andrewa F“. Další se objevil v Nájezdnících. V Pohraničí je jich nejméně pět (z toho dva v povídce Stará válka).
Být šíleným stařečkem je úžasně zábavné. Nevěříte? Počkejte si (pokud jste muž) pár desítek let a poznáte to sami.